Zbraně pěchoty   Zbraně jízdy   Zbroje pěchoty   Zbroje jízdy   Dělostřelectvo

Pěchotní zbroje

Vojáci armád v 16.století stále v hojném počtu nosívali ochrannou zbroj. Nejvíce snad Švýcaři a Španělé, u nichž byly zbrojí vybaveny asi 2/3 pikenýrů a bojovníků s halapartnami. V tomto ohledu nebyli ani landsknechti výjimkou, byť oproti předchozím dvěma jich byl zbrojí vybaven menší počet.
Pro pikenýry v předních řadách byla kvalitní zbroj (obr.1,2,3,8,10,12,13,16) životní nutností, neboť byli jako první vystaveni píkám, střelbě či útokům jízdy. Stejně tak byla důležitá pro všechny bojovníky prvního sledu, zejména pro halapartníky a vojáky s dvouručními meči, jejichž úkolem bylo projít ježkem pík a rozrazit přední řady protivníka. Potřebovali proto maximálně přesunout těžiště své bojové činnosti na útok. Nejčastějším cílem hrotu píky bylo břicho. Bod na obličej byl méně obvyklý, protože při neúspěchu mířil hrot do vzhůru a celá píka byla v tu chvíli snáze nadzvednutelná do nepoužitelné polohy. Body na břicho bývaly krátké a silné a plochý plát kyrysu jim nemusel odolat. Proto se ve 30.letech objevují zbroje s "tapulem", tedy s kyrysem vybíhajícím v oblasti břicha do oblé špičky (obr.4). Hrot kopí v tom případě dopadal pod ostrým úhlem a snáze po zbroji sklouzl stranou. Tyto "moderní" zbroje pak ještě doplňovala útočná přilba se třemi hřebeny schopná svého nositele ochránit před sekem halapartny nebo před mečem jezdce. Jinak z přileb převládaly klasické sturmhauby (obr.1), někdy se sklopným hledím (obr.2), jednoduché polokulovité přilby (obr.7,8,10) a železné klobouky. Setkáváme se i s přilbami zhotovenými z kovových šupin (obr.11). Plně kanelované zbroje (obr.12,13) nosili pouze důstojníci, případně ti vojáci, kterým se poštěstilo zabít protivníkova důstojníka a bylo mu dovoleno ponechat si jeho zbroj. Někteří doppelsöldneři nosívali zbroje opatřené alespoň několika zesilujícími kanelami (obr.16).
zbroje zbroje zbroj zbroj bez pravé paže zbroj zbroj zbroj






zbroj zbroj zbroj zbroj zbroj zbroj zbroj zbroj zbroj






Jelikož při boji dřevcovou zbraní je vpředu levá noha a levá paže, odlehčovali někteří bojovníci svou zbroj odebráním pravého šosu a ochrany pravé paže (obr.4). Pěchotní zbroje obvykle postrádají zbrojní prstové rukavice, které jsou výrobně drahé a pro pěchotu zbytečným luxusem. Namísto nich je ochrana rukou obvykle řešena protažením plátu na předloktí do půlkornoutu vybíhajícího až před klouby sevřené pěsti. Jindy jsou k předloktí připevněny tři pohyblivé pláty kryjící hřbet ruky, některé lepší zbroje mají takto zhotovenu celou pěstnici (obr.4).
Mnoho bojovníků, včetně střelců, pak nosívalo alespoň přední plech, buď samostatný (obr.6,11) nebo doplněný šosy (obr.8,9,10). Pro ty, kteří si zbroj nemohli dovolit nebo se jim ji nepodařilo získat coby kořist, případně si chtěli uchovat pohyblivost, byl oblíbenou alternativou ochranného odění límec z kroužkového pletiva, ať už jen malý (obr.6) nebo větší kryjící i ramena - tzv. bischofsmantel (obr.2,3,5,7,8,14,15,16) různých tvarů. Některé zbroje byly též doplňovány staršími rukávci z kroužkového pletiva, obvykle z inventářů městských či hradních zbrojnic. V nich se stále nacházely v hojných počtech zbroje z druhé poloviny 15.století, které přišly vhod a stále ještě mohly udělat cennou službu.
kyrys kyrys, váha 2,93 kg, okolo r.1500 kyrys, váha 4,3 kg, 1485-95 kyrys kroužková košile









zbroj zbroj z dílny Valentina Siebenbürgera, Norimberk, 1547, váha 12,66 kg, pár rukávů 4,35 kg zbroj, Augsburg, 1510-1525, váha 4,47 kg bischofsmantel, délka 69 cm, váha 5,1 kg zbroj z r.1545, váha 23 kg