Taktika landsknechtů

Základní taktickou formací landsknechtů bylo tzv. gevierte Ordnung neboli "čtvercové uspořádání". Tvořil jej velký čtverec pikenýrů doplněný bojovníky s halapartnami a obouručními meči. Střelci byli na počátku bitvy umístěni buď po obvodu tohoto čtverce nebo po jeho stranách. Obvykle odpovídal jeden čtverec jednomu regimentu a tvořilo jej tedy asi 4.000 mužů, tj. 63 řad po 63 mužích. Budeme-li počítat 80cm na jednoho muže, vyjde nám, že takovýto čtverec měl rozměry 50 x 50 m. Při počtu 3.000 mužů měl 54 řad po 54 mužích a rozměr 43 x 43 m.
Hlavní předností velké čtvercové formace byla jeho houževnatost v obraně a veliká hybnost v útoku. Hybnost nikoliv rychlost. Pohyb čtverce byl poměrně pomalý, neboť bylo nutné stále držet tvar. Rozpad čtverce za pohybu mohl být fatální chybou, protože poskytoval skvělou šanci jízdě k rychlému útoku. Rovněž bylo počítáno s palbou, která v běžící mase udělá větší paseku než v pochodující. Jde o to, že běžící muž zasažený kulkou značně ohrožuje své okolí. Vojáci běžící okolo něj mají mnohem menší šanci reagovat na jeho pád a na jím upuštěnou zbraň. Také je nezbytně nutné, aby na nepřítele zaútočily první tři řady v perfektním vyrovnání.

gevierte Ordnung

Někdy se před bojovou sestavu umisťoval tzv. verlorene Haufe neboli "ztracený houf". Jak název napovídá, šlo o oddíl, jehož úkolem bylo se "obětovat" ve prospěch eliminace nějaké soupeřovy výhody. Obvykle býval nasazován proti dělům. Měl na sebe přilákat první salvu protivníkových děl a pak rychlým útokem napadnout jejich postavení, zaměstnat je obranou a tím umožnit hlavnímu houfu bezpečně se k protivníkovi přiblížit a napadnout jej. Klasickou ukázkou této taktiky je bitva u Leipheimu, kdy bylo nutné brodit řeku pod palbou povstaleckých děl umístěných na svahu za ní.

verlorene Haufe

Velké pěchotní čtverce byly obvykle doplněny několika oddíly střelců a děly. Jejich rozmístění reflektovalo nebezpečí jízdního útoku, který mohl přijít zepředu stejně jako ze stran. Obrázky ukazují bojové houfy v pochodových formacích. První počítá s přímým útokem pěchoty, druhý s možností napadení jízdou.

střelci a děla         střelci a děla

Pěchotní čtverec se střelci a děly ve statické pozici. V případě jízdního útoku ustoupili střelci za tři řady pikenýrů, kteří sklopili svá kopí do všech stran s vytvořili tzv. igel (ježka) neboli rädlein (kolečko) . Pokud se ani pak jezdci nevzdali svého záměru a blížili se, odpáli dělostřelci svá děla a utekli do čtverce. Na blížící se masu jízdy poté vypálili arkebuzníci a urychleně nabíjeli, zatímco pikenýři doufali vydržet náraz.

střelci a děla

Kompaktní pěchotní čtverec se mohl také snadno změnit v liniovou formaci, např při obraně u plotu, valu či potoka. Podle toho, jak široký úsek měl zaujmout, se čtverec rozložil na 3-10 oddílů (podle praporců), zatímco střelci se rozvinuli do stran a do mezer mezi jejich oddíly byla přemístěna děla.

střelci a děla

V poli byla velice důležitá souhra jednotlivých složek bitevního houfu. Podívejme se na modelovou situaci útoku bitevního houfu landsknechtů na statickou pěší jednotku nepřítele bez střelců.
Obr.1 Bitevní houf v postavení proti jízdnímu útoku ze tří stran. Nepřítel jízdu nenasadil a landsknechti útočí.
Obr.2 Akci zahajuje dělostřelba. Po jedné či více salvách postupují vpřed střelci a děla jsou odtažena na boky pěchotního čtverce.
Obr.3 Přední oddíly střelců pálí na nepřítele, zatímco ostatní se řadí vedle nich.
Obr.4 Čtvercový houf se dává do pohybu. Přední oddíly střelců mu vyklízejí cestu a řadí se po bok bočních oddílů, které zahájily palbu. Palba pod úhlem je zvláště účinná, neboť kule pronikají i do mezer v předních řadách a zasahují vojáky uvnitř formace a tím ji ještě více rozkládají.

útok landsknechtů         útok landsknechtů         útok landsknechtů         útok landsknechtů

Obr.5-6 Čtvercový houf postupuje vpřed a také střelci postupují a za pohybu střílí.
Obr.7 Střelbou zle pošramocený protivník nedokáže odolat náporu landsknechtů, jeho formace se rozpadá a muži prchají. Landsknechti vybíhají zezadu čtverce a útočí z boku, střelci postupují a pronásledují prchající.

útok landsknechtů                    útok landsknechtů                    útok landsknechtů

Německá pěchota jen zřídka bojovala v poli samostatně, bez jízdy (např. u Bicoccy). Naopak, několik bitev bylo rozhodnuto jízdou prakticky dříve, než stačili do boje zasáhnout. Jízda byla stále hlavní údernou silou německých vojsk, ale landsknechti tvořili jejich páteř. Císařskou pěchotu Karla V. pak doplňovaly oddíly skvělých španělských střelců a pikenýrů. V žádném případě tedy nelze říci, že císařská vojska tvořili jen landsknechti.
V již zmíněné bitvě u Bicoccy oddělil Frundsberg své střelce a děla od ostatní pěchoty, kterou seřadil podle starého švýcarského uspořádání do tří houfů šikmo za sebou, které do boje zasahovaly postupně, ale o to efektivněji.

formace

Nehrozilo-li riziko napadení jízdou nebo v případě útoku na polní opevnění či v obtížném terénu, stavěly se čtverce menší, pohyblivější. U Königshofenu stáli na začátku bitvy landsknechti ve čtyřech čtvercích vedle sebe s jízdou na křídlech (celkem 13.000 mužů a 42 děl). Umístění střelců není známo, ale zřejmě stáli v menších oddílech mezi čtverci.

formace

Poněkud odlišné útočné uspořádání zvolil Phillip von Hessen v první den bitvy u Frankenhausenu. Na čelo sestavy umístil jako údernou pěst celou svou jízdu (1.300 mužů) a za ní dvě dvojice menších čtverců za sebou, každý v síle jednoho praporce (tj. 4 x 400 mužů).

formace

Přesně opačné bylo bitevní uspořádání vojska Švábské ligy v bitvě u Böblingenu. Zde v čele táhl velký čtvercový houf landsknechtů se střelci vpředu a děly po stranách, a za ním pak následovaly dva oddíly jízdy připravené zaútočit podle vývoje situace. Toto uspořádání také chránilo jízdu před početným dělostřelectvem protivníka.

formace

Jízda (2.300 jezdců) prováděla i hlavní útok na povstalecké pozice na kopci druhý den bitvy u Frankenhausenu a tvořila proto střed sestavy. Na levém křídle nastupovaly do útoku tři oddíly landsknechtů (asi 4.000 mužů) a pravé křídlo tvořilo dělostřelectvo umístěné ve výhodném postavení na kopci. Podobná asymetrická sestava (byť ve větším měřítku) byla použita i v rovině u Ravenny, kde však měla za cíl získání palebné převahy na křídle.

formace

Nejklasičtější bitevní sestavu ale stále představovalo uspořádání s pěchotou ve středu a jízdou na křídlech. Takto například sestavil Truchsess své vojsko před bitvou u Leipheimu. Jízda na levém křídle (cca 750 mužů) měla za úkol eliminovat oddíl asi 1.200 sedláků blížících se zleva. Pravé křídlo (cca 750 mužů) se mělo probít přes řeku a napadnou hlavní síly protivníka zboku a zezadu. Pěchota (okolo 7.000 mužů) měla zaútočit čelně na vozovou hradbu sedláků umístěnou na svahu za řekou. V tom ji mělo podporovat 18 děl. Pěchota nastupovala do útoku postupně. Nejprve ztracený houf a v jeho zákrytu první čtverec. Druhý čtverec následuje s odtupem, aby mohl zaútočit do viditelně slabšího místa nebo provést obchvat.

formace

Zvláštní bitevní uspořádání představuje tzv. Uherská ordonance použitá v roce 1532 při tažení proti Turkům k Vídni. Reflektovala skutečnost, že útok lehké turecké jízdy mohl přijít z kteréhokoliv směru. V mezerách mezi třemi oddíly pěchoty stály dva oddíly jízdy. Po celém obvodu pak byli rozmístěni střelci a děla. V linii střelců byly ponechány mezery pro výjezd jízdy. Na obou křídlech pak sestavu doplňovaly dva oddíly lehké uherské jízdy. Jovius ji popisuje takto: na délku 1000 kroků, tři oddíly pikenýrů, každá čítající 24.000 mužů, mezi nimi dva oddíly jízdy po 10.000 mužích. Okolo nich bylo ve vzdálenosti 30 kroků po celém obvodu sestavy 5 řad střelců. Okolo byla v pravidelných odstupech umístěna děla a dva oddíly lehké uherské jízdy na křídlech (zhruba 5.000 mužů každý). Tato, na první pohled těžkopádná sestava, však umožňovala jak účinnou obranu, tak i rychlý protiútok v příhodný okamžik po odražení nepřítele. Ač s uherskou ordonancí nedosáhli na východním bojišti císařští žádného oslnivého vítězství, přesto se formace osvědčila. Útočící turecká jízda byla zastavena střelbou a obrácena na ústup císařskou jízdou, zatímco pěchota svým výpadem přinutila ustoupit tureckou pěchotu.
Výhodou, kterou turecká jízda postrádala, byla možnost císařské jízdy uchýlit se v případě neúspěšného útoku za velký obdélník pěchoty a pod ochranu jeho střelců a děl. Turci nikdy nepoužívali pěchotu jako oporu pro jízdu a to se jim v příštích stoletích stane osudným.

Uherská ordonance

Císařská vojska bývala velmi často složena z oddíů z různých zemí a ty bylo nutné nasazovat do boje odděleně. Velmi se však osvědčila spolupráce skvělých španělských střelců s tvrdostí a razantností píkových formací německých landsknechtů. Pro ukázku šikování císařského vojska k velké bitvě se podívejme na úvodní postavení před bitvou u Cerisoles. Zleva: 400 florentských jezdců, 6.000 Italů, 7.000 landsknechtů, 300 těžkooděných španělských jezdců, 1.500 Španělů, 3.300 landsknechtů a 350 neapolských jezdců. Mezi oddíly bylo umístěno 20 děl.

formace

Na závěr zbývá říct, že v první polovině 16.století nemůžeme u německých vojsk vysledovat žádné ustálené bitevní uspořádání. Vskutku, každá bitva byla originál, ať už z důvodů terenních, improvizačních nebo zkrátka jen proto, že vojska byla často složena z oddílů z různých zemí. V polních bitvách se často setkáváme s vozovou hradbou, zemními opevněními, s využíváním vinic, zahrad, statků, zámečků a všelijakých zdí a plotů v krajině. Co však zůstává, je základní jednotka pěchoty - čtvercový nebo obdélný blok pikenýrů, a stále narůstající počet střelců.