Právo a justice

O landsknechtech obecně koluje představa, podle níž byli bandou bezprávých vyvrhelů, kteří žádné zákony neuznávali. Tato představa je více než mylná. Již Maxmilián I. udělil landsknechtům privilegia, jimiž je sice vyjímal z pravomoci civilního světského práva, ale zároveň je podřizoval právu vojenskému. O jeho uplatňování se staral policejní aparát, který tvořil soudce (schultheiss - funkce i jméno je v němčině shodné s civilním rychtářem), profous (profoss - de facto vyšetřovatel), mluvčí landsknechtů (gemeinwebel volený mezi mužstvem na jeden měsíc), kat (freiman), žalářník a soudní sluha. Soudce a kat byli snadnou rozeznatelní, neboť soudce nosil vždy přes pravé rameno řetěz jako odznak hodnosti a kat, který nosil rudý kabátec, peří na baretu v téže barvě a u opasku oprátku a popravčí meč. Celý policejní aparát přišel najímatele regimentu měsíčně na 236 zlatých. Jinak vojenské právo svým obsahem většinou kopírovalo právo civilní, lišilo se však způsobem jeho uplatňování.
popravčí meč, Německo, 154ODošlo-li ke sporu či porušení řádu, byl svolán soud. Soud se konal pod širým nebem, zpravidla na buzeráku (alarmplatz). Přihlížet směli všichni landsknechti, mohli však přijít nanejvýše lehce ozbrojeni a utvořili kruh kolem místa, kde měl soud proběhnout. Za urážku soudu či narušení jednání hrozily pochopitelně postihy. Lavice, na nichž seděli soudci, byly uspořádány do kruhu nebo do pravého úhlu. Na přední lavici seděl soudce (schultheiss) se svým osobním písařem, na ostatních seděli členové poroty. Porota měla 24 členů, z nichž 12 byli doppelsöldneři, vybraní tak, aby reprezentovali každý prapor - z toho vyplývá, že byli dva navíc (regiment = 10 praporů). Zbytek poroty tvořili vybraní kapitáni, praporečníci a důstojníci, nikdy však mezi nimi nechyběli zvědové (führeren), kteří zde zastupovali prosté vojáky. Měl-li zájem, mohl být členem poroty i plukovník nebo jeho zástupce - plukovník měl také právo vetovat rozsudek. V roli žalobce vystupoval vždy profous. Obě strany měly právo mít vlastního advokáta a dva poradce (zween räth). Šlo-li o hrdelní zločin, byl přítomen i kat (freiman). Proces sám musel být vyřešen do tří dnů, případný trest byl vykonán na místě ihned po vynesení rozsudku, proti němuž nebylo odvolání.
právo dlouhých kopíZvláštní variantou soudu bylo tzv. "právo dlouhých kopí"(Recht der langen spiessen). Tento typ soudu byl iniciován při přečtení práv nově naverbovanému regimentu velitelem a landsknechti si odhlasovali, zda jej budou používat. Tento soud se vztahoval pouze na případy, kdy byl jasně porušen řád, zneuctěn regiment či zástava a obžalovanému hrozila ztráta hrdla. Profous musel k jeho použití žádat o dovolení plukovníka. Soud se konal před nastoupeným regimentem, s advokáty i poradci obou stran, avšak bez soudce a poroty - tou byli landsknechti. Poté, co byly vyslechnuty obě strany, landsknechti se rozdělili do tří skupin a nezávisle na sobě rozhodovali o vině a nevině. Rozsudek byl pak vynesen podle názoru většiny. Byl-li obžalovaný vinen, odebrali se všichni na místo exekuce. Ladsknechti se seřadili do dvou trojstupů a mezi nimi vznikla ulička ve směru východ-západ, do níž namířili hroty pík. Na jednom konci uličky stál profous, druhý uzavírali dva praporečníci, kteří stali zády ke slunci. Odsouzený prošel třikrát uličkou, přičemž prosil za odpuštění a sám mohl také odpouštět. Pak se postavil vedle profouse, ten jej třikrát plácl po pravém rameni a odsouzenec vyrazil tryskem uličkou k praporečníkům. Krátce na to jej za zvuku bubnů a píšťal ostatní landsknechti ubodali píkami. Po provedení exekuce profous všem připomněl vojenský řád a cenu za neposlušnost.

Artikelsbriefe (hlavní nařízení)

"Ti, kteří tváří v tvář nepříteli prchají, mohou být ubiti svými kamarády, ti, kteří dezertují, budou potrestáni ztrátou cti a hrdla. Nikdo nebude pálit a drancovat bez povolení. Ženy, děti, starci, kněží a kostely jsou nedotknutelné. Nikdo nebude nic brát na spřáteleném území, aniž by za to zaplatil. Nikdo nesmí svolávat shromáždění bez dovolení plukovníka. Vzbouřenci musí být okamžitě nahlášeni důstojníkovi. Vojáci se nepovažují za zbavení povinností, je-li výplata jejich žoldu z nějakého důvodu zpožděna (v praxi to byly maximálně asi dva týdny). V ležení je soudržnost každodením pravidlem. Hazard a pití je dovoleno s mírou. Každý, kdo nezakročí při potyčce, je vinen jako by sám bojoval. Nikdo, kdo varoval a poté srazil člověka, jež působil neklid, nebude potrestán. Nikdo si nebude brát boží jméno nadarmo. Vojáci jsou povini pravidelně navštěvovat kostel."

Verbování

verbováníLandsknechty najímala vždy osoba pověřená jmenovací listinou (Bestallungbrief), která obsahovala podmínky kontraktu a vojenské artikule (Artikelsbriefe), které určovaly práva a povinnosti landsknechtů. V severním Německu byla spíše rozšířená praxe, že právo verbovat vojáky obdrželo město, které současně zodpovídalo za výběr daní, z nichž měli být placeni. Např. v roce 1542 měly Brémy 18.000 obyvatel a vydržovaly asi 3.000 landsknechtů. Landsknechti mohli samozřejmě vstupovat i do služeb soukromníků nebo cizích států. Mnoho jich sloužilo ve francouzských službách, jiní ve vojscích italských států. V cizině se jim již ovšem obvykle neříkalo landsknechti, ale prostě "Němci". Pro Němce byli obvyklými fussknechty (tj. pěšáky), byť oni sami se mohli za landsknechty nadále označovat. Za soukromníky jeden neveselý příklad: V roce 1528 naverboval Georg von Frundsberg na vlastní náklady vojsko k tažení do Itálie, ale finanční stránku věci nezvládl a nevyplacení vojáci se vzbouřili. Vzdal se velení a odjel zpět do Německa, kde utrápen tímto tažením zemřel.
Muži, kteří se chtěli nechat najmout, se dostavili se svou výstrojí na předem oznámené (vybubnované) místo. Tam proběhla nejprve přehlídka výstroje (Mustrung). Uchazeči vytvořili uličku, na jejímž konci byla branka ze dvou halaparten a vodorovně položené píky a jeden po druhém jí museli projít. U branky stáli verbíři, kteří kontrolovali jejich výstroj a posílali je k výplatě žoldu na první měsíc. Po výplatě všichni nováčci utvořili kruh kolem plukovníka, který jim přečetl artikule. Po přečtení artikulí (Verlesung) skládali noví landsknechti přísahu (Vereidigung).
Vojáci přijatí do vojska podepisovali smlouvu zpravidla na 6 měsíců a byli rozděleni do dvou "platových kategorií" - nižší a vyšší. V nižší byli běžní vojáci (Soldaten), trabanti (Trabanten), bubeníci (Trommelschäger), pištci (Pfeifer), poslové, zvědové, ženisté (Schantzbauern), hlídači děl (Zeugwartern), různí pobočníci (Jungen) a sluhové (Knechten). Ti všichni pobírali 4 rýnské zlaté (Gulden rheinisch) měsíčně. Vojáci obsluhující dělo pušným prachem (Schnellern) měli tento žold navýšen na 6 zlatých. Ve vyšší kategorii byli zejména doppelsöldneři, ale také mistři dělostřelci (Buchsenmeistern) a hudebníci u štábu regimentu. Dostávali 8 zlatých měsíčně. U dělostřelců pak ještě záleželo na kalibru děla, kterému veleli. U nejvyšších ráží si mohli přijít až na 16 zlatých měsíčně.
Pro srovnání dodávám, že v té době stál meč 3 zlaté, pěchotní kyrys 10 zlatých, kompletní oděv 14 zlatých a bitevní kůň se dal pořídit za 37-44 zlatých.