Bludy o landsknechtech    Literatura   

Na tomto místě se spolu zamysleme nad některými tradovanými bludy týkající se landsknechtů

Blud první
Nejprve zde máme samotné slovo "landsknecht". V dobových textech se vyskytují tři formy zápisu: "der Landsknecht", "der Lancknecht" a později i "der Lanznecht". Jde zde o nestálost fonetického přepisu ds > c, resp. z > c, podobně jako je tomu např. u názvu přilby: "daz Hundskap" a "daz Hunckap". Nestálost fonetického přepisu je pro středověkou němčinu typická. Hláska "ds" se často vyslovuje jako "c", což lze zapsat jako "c" i jako "z", podle zvyklostí pisatele. Kdo někdy viděl českou korespondeci Bedřicha Smetany, rázem pochopí, jakým obtížím z fonetickým zápisem naši předkové čelili. Dnes máme díky pravidlům pravopisu a jednotnému školství v psaní jasno. Při práci s historickými texty na tuto naši výhodu nezapomínejme.
Jsou zde však i další důvody, proč je výklad vzniku slova "Landsknecht" coby "voják s kopím" chybná. Předně landsknechti nebyli vyzbrojeni pouze kopími. Byli mezi nimi kopiníci "Spießträger", "Langenspiesseren" a později "Pikenieren", ale dále též v nemalém počtu střelci "Schützen", halapartníci "Hellepartieren", bojovníci z meči "Schwertspieleren" a dělostřelci "Büchsenschützen". A proč by se kupříkladu střelec z arkebuzy nazýval "der Lanzeknecht" - kopiník ? Zde je nutné mít na vědomí fakt, že jsme dědicové obrozenců, kteří spoustu termínů sloučili do jednoho slova. To byl i osud jízdního a pěchotního kopí, které se pro nás stalo obecným kopím bez ohledu na to, že jsou to zcela odlišné zbraně. Stará němčina však toto důsledně rozlišovala a slovem "die Lanze" označovala pouze jezdecké kopí (starší výraz "Gralle"), kdežto pro pěchotní kopí měla názvy "der Spieß", "der Langenspieß" a později "die Pike". Použít na počátku 16.století pro označení pěšího vojáka slovo označující jezdeckou zbraň tedy postrádá jakoukoliv logiku. Mohlo být tak vnímáno (voják s kopím), ale jen jako důsledek zkomolení a zjednodušení. A konečně: Kdyby byl landsknecht odvozen od kopí, určitě by se v současné spisovné němčině psal lanzknecht.
Slovo "der Landsknecht" je tedy složeninou z "daz Land" a "der Knecht", tedy zemský sluha. Tito vojáci byli placeni ze zvláštní zemské daně zvané "der gemeine Pfennig" uzákoněné roku 1495. Byli tedy vskutku sluhy země, resp. vladaře, a nikoliv města či feudála jak tomu tehdy běžně bylo. Nejstarším známým dokumentem, v němž se slovo "Landsknecht" objevuje, je list Petera von Hagenbach burgundskému králi Karlu Smělému z roku 1470. Karel Smělý tehdy zamýšlel reorganizovat své vojsko a pověřil několik vzdělaných mužů, aby mu podali zprávu o organizaci profesionálních vojsk v různých zemích Evropy. Peter von Hagenbach psal mimo jiné o vojenských oddílech organizovaných v jižním Německu zemskou správou namísto zemské hotovosti a placených z místních pozemkových daní. Tehdy se však ještě jednalo o nevelké oddíly (víceméně posádky složené patrně pouze ze střelců), nikoli o skutečné vojsko. To bylo postaveno až po roce 1487 pro potřebu války o Nizozemí. Jeho stavitelem byla tzv. Švábská liga - spolek císaře Maxmiliána I., měst a říšských území. Bylo to vojsko ještě středověce nejednotné, postavené podle zemské příslušnosti. Ovšem roku 1490 po obléhání Stoličného Bělehradu v průběhu znovusjednocování rakouských dědičných zemí pozměnil Maxmilián organizaci, zejména co se finanční stránky věci týkalo, a přiměl vojáky složit mu osobní slib věrnosti. Po uzákonění "všeobecného feniku" tak měl k dispozici vlastní loajální armádu placenou z jednotné a povinné zemské daně.
Pozn. V dobových textech se setkáme i se zápisy "Kneht, "Lant, "Spies, "Swert nebo "Püxen.

Blud druhý
Další zmatky panují okolo slova "Döppelsoldner". Je obecně známo, že jde o vojáka pobírajícího dvojitý žold, ale bývá mylně interpretováno, kteří vojáci to byli. Nejčastěji se má za to, že to byli vojáci s dvouručními meči nebo vojáci hájící prapor jednotky. Obojí není v zásadě špatně, ale poněkud zjednodušené. Dvojitý žold pobírali vojáci na exponovaných místech bitevní sestavy. Oni nesli hlavní tíhu boje a oni také z valné části rozhodovali situaci na svém úseku bojiště. Byli to zejména pikenýři v první řadě, bojovníci s dvouručními meči a halapartnami, kteří měli za úkol rozrazit nepřátelské řady a umožnit bojovníkům v zadních řadách zapojit se do boje. Úkoly těchto bojovníků byly náročné. Zatímco většina mužů v útvaru (mimo střelců) vyčkávala budou-li se moci vložit do boje, döppelsoldneři udržovali tvar, byli připraveni proti útoku jezdectva a byli besprostředně vystaveni palbě protivníka. V případě střetu dvou pěchotních útvarů museli pikenýři vydržet nápor, bojovníci s meči vyrazit mezi píky a proklestit cestu několika döppelsoldnerům-halapartníkům, kteří rozrazili přední řady nepřátelských pikenýrů a vnesli zmatek do jejich řad. Jejich úkol byl o to těžší, že bojovali v tlačenici a v určité fázi se střetli s protivníkovými döppelsoldnery. Navíc bojovali proti soupeři, který byl ještě odhodlán a organizován. Zadní řady už útočily na soupeře dezorganizovaného, rozptýleného a třeba i ustupujícího. Bývalo totiž obvyklé, že vojsko nebo oddíl který ztratil 1/6 svých mužů pozbýval bojeschopnosti a dával se na ústup či úprk. Döppelsoldneři tedy setrvávali v bojové připravenosti nebo přímo v aktivním boji po celou dobu trvání bitvy a podstupovali značné riziko zranění nebo smrti. Proto bylo potřeba nalákat do této služby schopné a odvážné muže právě příslibem dvojitého žoldu.
Pro tento náročný úkol byli döppelsoldneři vybavení zbrojí, a to zbrojí o řád kvalitnější než ostatní bojovníci. I jejich zbraně byly lepší kvality, aby se omezilo riziko selhání v kritický moment boje. Mezi döppelsoldnery mohl být přijat jen zkušený a silný muž, který již prošel válečným tažením a měl četné bojové zkušenosti. Dvojitý žold pobírali mnohdy také praporečníci a vybraní muži střežící prapor. Bez praporu ztrácel oddíl pro vrchního velitele bojovou hodnotu (oddíl byl od té chvíle neidentifikovatelný a nemohli jej na bojišti nalézt ani velitelé ze svého stanoviště ani poslové s rozkazy), nehledě na morální dopad celé věci. Bylo proto věcí zásadního významu nepřijít o prapor. Jelikož by však bývalo logičtější najmout k ochraně praporu za stejné peníze dvojnásobný počet mužů, zdá se, že tito döppelsoldneři plnili ještě další úkoly, např. v pořádkové službě apod. Zřejmě je lze ztotožnit s trabanty.

Blud třetí
Dále se podívejme na zoubek novočeskému slovu "markytánka". Má se všeobecně za to, že označuje dívku starající se o všemožné vojákovy potřeby od přípravy pokrmů, přes ošetřování ran až po potěšení na loži. Jak už tomu tak při přejímání slov bývá, jde o omyl. Pro takovéto ženy měla stará němčina slovo "die Kampfrau". Markytánka je odvozena od slova "markytán", což je počeštěný "der Marktmann" - trhovec, jinak obchodník provozující svou živnost u vojska buď nastálo nebo příležitostně. Markytána znala už stará čeština a markytánka je tedy trhovkyně - německy "die Marktfrau".
Markytánka se už v našem slovníku zabydlela a překládat "Kampfrau" jako "tábornice" by bylo směšné. Nicméně mezi "Kampfrau" a "Marktfrau" je zhruba stejný rozdíl jako mezi nájemnicí bytu a podomní obchodnicí. Čeština tuto diferenciaci universálním slovem "markytánka" stírá.

Blud čtvrtý
Téměř v každé knížce se dočteme, že obouruční meč sloužil mimo jiné k rozrážení řad pík a k jejich přesekávání. Rozrážení je v pořádku, ale přesekávání ? Zkusil to někdy některý z autorů ? Zřejmě ne. Už proto, že pouhé přeražení jasanové tyče držené obouruč vyžaduje značné úsilí. A přerazit více než dvě tyče ? Ale bojovník s mečem v přední řadě čelil obvykle několika hrotům současně, neměl čas zabývat se jimi jednu po druhé. Navíc je zde poměrně značné riziko, že se čepel meče do dřeva jen zasekne a uvízne v něm. A představujme si to dál: mocnou ranou přerazí píku a jeho meč klesne dolů, téměř k zemi, případně se do ní (nedej Bože) zasekne. V tu chvíli je bojovník téměř bezbranný proti bodu na obličej či hrudník. A je tu i další nemilá věc - zbytek přeraženého kopí je v tu chvíli výše než meč a asi 1,5 m před bojovníkem. I když už nemá kovový hrot, stále je to špičatý kus dřeva schopný probodnout člověka. Navíc se zkrácená násada stává v rukou protivníka obratnější. Závěr: přesekávání pík je záležitost smyšlená, romantická, zbytečná a v důsledku zcela nesmyslná. Daleko účelnější a snazší je eliminovat nebezpečí hrotu jeho sražením k zemi nebo zvednutím do vzduchu, což také můžeme často vidět na dobových vyobrazeních. Pro úplnost dodejme, že na těchto vyobrazeních často najdeme ratiště halaparten přeražená v průběhu boje muže proti muži.

Blud pátý
Na závěr ještě krátké etymologické zamyšlení nad slovem "Katzbalger", kterýmžto je tradičně pojmenováván typický krátký meč landsknechtů. To slovo je odvozeno ze staroněmeckého "katzbalgen", kde "katz" je kočka a "balgen" rvát se. Snad to odráží způsob boje s tímto mečem, který měl už z podstaty této zbraně k elegantnímu šermu na hony daleko. Pro úplnost je potřeba dodat, že němčina znala a zná též slovo "das Balg" - kožka menšího zvířete. Odtud pramení ono tvrzení, že "katzbalger" je meč nošený v pochvě z kočičí kůže. Představa romantická, leč historicky nesprávná. Němčina 16.století totiž neznala slovo "balgen" ve smyslu "obalovat kůží", nýbrž jen a pouze jako "rvát se", v kterémžto významu se v dobových textech vztahujících se k landsknechtům zhusta objevuje. O landsknechtech se nepíše, že šermují, nýbrž že meči bojují, sekají, rvou se apod. ("... so würden auch die Werke der Wollust, der Vielfraß, der Wein und Bierschlauch, des Leibes Ueppigkeit, das Sacramentieren und Elementieren, Katzengebeiß, Balgen und Schlägereianrichten ...") Navíc se na dobových vyobrazeních landsknechtů pochvy z chlupaté kůže téměř nevyskytují.