Spekulace    Bludy o landsknechtech    Literatura   

Landsknechti, jejich vznik a vývoj

landsknechtiV 16.století tvořili landsknechti páteř habsburských pěších armád. Slovo "der Landsknecht" vzniklo složením slov "daz Land" a "der Knecht", a znamená tedy zemský sluha. Tito vojáci byli placeni ze zvláštní zemské daně zvané "der gemeine Pfennig" uzákoněné roku 1495. Byli tedy vskutku sluhy země, resp. vladaře, a nikoliv města či feudála jak tomu tehdy běžně bylo. Města i feudálové se však na stavbě vojsk podílely a poskytovaly i velitelský sbor. Nejstarším známým dokumentem, v němž se slovo "Landsknecht" objevuje, je list Petera von Hagenbach burgundskému králi Karlu Smělému z roku 1470. Karel Smělý tehdy zamýšlel reorganizovat své vojsko a pověřil několik vzdělaných mužů, aby mu podali zprávu o organizaci profesionálních vojsk v různých zemích Evropy. Peter von Hagenbach psal mimo jiné o vojenských oddílech organizovaných v jižním Německu zemskou správou namísto zemské hotovosti a placených z místních pozemkových daní. Tehdy se však ještě jednalo o nevelké oddíly (víceméně posádky složené patrně pouze ze střelců), nikoli o skutečné vojsko. To bylo postaveno Eitelfritzem von Hohenzollern až po roce 1487 pro potřebu války o Nizozemí. Jeho stavitelem byla tzv. Bylo to vojsko ještě středověce nejednotné, postavené podle zemské příslušnosti. Ovšem roku 1490 po obléhání Stoličného Bělehradu v průběhu znovusjednocování rakouských dědičných zemí pozměnil Maxmilián organizaci, zejména co se finanční stránky věci týkalo, a přiměl vojáky složit mu osobní slib věrnosti. Po uzákonění "všeobecného feniku" tak měl k dispozici vlastní loajální armádu placenou z jednotné a povinné zemské daně.
Nelze ovšem automaticky klást rovnítko mezi pěšího vojáka a landsknechta. Ač města, kraje a feudálové vybírali "fenik" a stavěli za něj pro císaře landsknechty, stále zde ještě byla zemská hotovost, vojáci ve službách měst a šlechty. Tito "Fussknechti" byli placeni z prostředků najímatele. Landsknechti byli verbováni zejména v severoněmeckých krajích a je zajímavé, že podle dobových svědectví se jejich řady skládaly v drtivé většině z mužů pocházejících z venkova a v nemalém počtu také z nižší šlechty, ale téměř vůbec z mužů z měst. Šlechta obvykle zujímala posty ve velitelském sboru, ale jako zkušení vojáci i coby doppelsoldneři. Landsknechti také jen zřídka tvořili celé vojsko. Téměř vždy bojovali po boku početné jízdy, jejíž kredit v průběhu první poloviny století stále stoupal. Jak byly uzavírány spojenecké smlouvy a získávána nová území, měnilo se i složení císařských armád. A tak jednou bojovali landsknechti po boku Švýcarů, Francouzů, Italů, pak proti nim. Se Španěly nakonec landsknechti vytvořili nejlepší armádu své doby.
Způsob boje převzali landsknechti o Švýcarů, vždyť Švýcary císař najal, aby mu vojsko vycvičili. Základními zbraněmi byly, stajně jako u Švýcarů, dlouhé píky, halapartny a dvouruční meče, ale daleko více byli zastoupeni střelci z kuší nebo arkebuz a polní dělostřelectvo vybavené kromě těžších kusů též velkým počtem lehkých a snadno manipulovatelných děl, i vícehlavňových. Tím se pozměnila útočná taktika, při níž landsknechti nejprve nepřítelovy řady rozrušili střelbou a poté zaútočili píkami v sevřeném tvaru. Již zmíněná součinnost s jízdou a s dělostřelectvem dávala velitelům mnohem větší volnost ve volbě bojové strategie. K těm nejnadanějším a nejproslulejším náleží zejména Georg von Frundsberg přezdívaný "Otec landsknechtů". Žáci předčili mistra v roce 1522, když u Bicoccy ve spolupráci se Španěly rozstříleli Švýcary na kusy a nadobro ukončili jejich vojenskou slávu.
Kromě toho se od Švýcarů lišili také typickým prostříhávaným oděvem, menší zálibou v peří a také odlišným stylem boje s píkou, kterou drželi ve výši pasu (Švýcaři neměli jednotný styl - někteří ji drželi v úrovni ramene, jiní u pasu a další preferovali držení ve výši hlavy).
Jakožto ve své podstatě žoldnéři, nesloužili landsknechti jen v císařských armádách, ale nechávali se najímat i do cizích služeb. V roce 1512 po bitvě u Ravenny, kde bojovali na straně vítězných Francouzů, nařídil císař Maxmilián I. všem landsknechtům ve francouzských službách návrat domů. Z 5000 jich však 800 landsknechtů a ti vytvořili legii tzv. černých landsknechtů. Leč hned následujícího roku byli u Novary zdecimováni Švýcary a zajatci popraveni. U Pavie bojovalo ve francouzském žoldu na 4000 landsknechtů vedených Georgem Langenmantelem - tzv. "Schwarze Bande".
Bylo by vhodné blíže ozřejmit pojem "císařská armáda". Tím není myšleno, že by ji vedl císař osobně, ale že císař někoho pověřil postavením vojska, přidělil mu patřičnou sumu z "všeobecného feniku" a svěřil nějaký úkol v rámci říšské politiky. Nezřídka se také stávalo, že feudálové najímali landsknechty za své a pak vystavili císaři účet nebo měli ve smlouvě jiný způsob vyrovnání, např. funkci na dobytém území, kořist apod. Landsknechti také bojovali v armádách Švábské ligy - spolku císaře Maxmiliána I., měst a říšských území.
Vzrůstající angažovanost šlechty ve vojenském podnikání a najímání zahraničních žoldnéřů byly příčinou zániku landknechtů. Ve druhé polovině 16. století začíná jejich křiklavý kostým mizet z bojišť a samo slovo landsknecht ustupuje termínu "keiserlicher Fussknecht" - císařský pěší voják. Na začátku třicetileté války se s ním již nesetkáváme.