Španělé   Švýcaři   Italové   Francouzi   Turci   sedláci

zástava Karla I.
Zástava Karla I. (1518-1556)

prapor 1525
Prapor španělské infanterie v bitvě u Pavie v roce 1525.

prapor 1535 prapor 1535
Prapory španělské infanterie z tažení do Alžíru v roce 1535.

Na počátku 16.století bylo Španělsko soupeřem Říše, poté co v roce 1518 přijal císař Karel I. korunu španělského krále, stalo se Španělsko a jeho četná území v Itálii, Francii, Americe a na severním pobřeží Afriky součástí ohromného habsburského impéria. Armády obou zemí v té době (1518-1556) bojovaly často bok po boku, těžíc z palebného potenciálu španělských střelců a tvrdosti píkových formací landsknechtů. Velkou sílu představovala také španělská flotila.

Tzv. "španělská tercie" byla po dvě století (1534-1704) základní organizační i bojovou jednotkou španělské armády. Výraz "tercio" se poprvé objevuje v roce 1535 v souvislosti s vojenskou reorganizací španělské armády v Itálii, ale idea stálých vojenských jednotek ve službách krále se začala formovat již na konci 15.století. V roce 1495, tři roky po zničení maurského panství na Iberském poloostrově, provedl Ferdinand V. reorganizaci vojenského zřízení svého čerstvě sjednoceného království. Pro účely obrany založil malou stálou armádu složenou z několika capitanias čítající 100-600 mužů podle umístění a obsadil jimi strategicky významné body v zemi. V jejich výzbrojí byly kromě mečů, štítů a kuší již hojně zastoupeny palné zbraně a především dlouhé píky. V lednu následujícího roku byla zavedena do té doby nezvyklá novinka - podle královského nařízení měla mít každá capitanie důstojnický sbor o stálém složení a neměnném počtu. Téhož roku byli španělští vojáci poprvé vysláni do Itálie, aby zde hájili zájmy svého krále proti Francii a některým italským státům. V roce 1500 zde již operovalo 23 capitanias o celkové síle 3042 mužů, spolu s 3 companías těžké jízdy (300 mužů) a 3 companías lehké jízdy (300 mužů). Základem pěchoty byli pikenýři vyzbrojení dlouhou píkou a dobrou čtvrtinu mužstva tvořili střelci z kuší a arkebuz. V roce 1504 provedl Gonzalo de Córdoba další reorganizaci a dosud samostatné capitanie seskupil do větších taktických celků nazvaných coronelía, každá v čele s coronelem. Počet capitanií v jedné coronelíi nebyl pevně stanoven, stejně jako nebyl stanoven počet mužů v jedné capitanií. Tak při tažení z roku 1509 měla coronelía Vianelo 16 capitanií (celkem 2762 mužů), coronelía Don Francisco Marqués 13 capitanií (1950 mužů), zatímco coronelía Antón de Avila jen 8 capitanií (ale 1659 mužů). Další reorganizací bylo stanoveno, že jedna coronelíe se má skládat ze 6 capitanií pikenýrů a 4 capitanií střelců, přičemž počet mužů v jedné capitanií byl stanoven na 300. Tažení k Pávii v roce 1525 se účastnilo 33 capitanií, celkem 7050 mužů. Početní stavy kolísaly mezi 100 a 350 muži. Asi 27% z nich byli arkebuzníci. V roce 1534 došlo u italské armády k zásadní reorganizaci a všechny oddíly byly seskupeny do tří větších uskupení pojmenovaných Lombardia, Napoli a Sicilia. Pro tato uskupení se v následujícím roce ujal název "tercio".

Pozn. Je s podivem, že se žádný z autorů píšících o španělském vojenství v 16.století nepozastavil nad oním základním slovem "tercio". Popisují čtverhranný útvar pikenýrů a střelců a zcela pomíjejí fakt, že "tercio" znamená "trojice". Však také španělská tercie není v 16.století onen výše zmíněný útvar, nýbrž bojová a organizační sestava vojska složeného ze tří samostatných kompanií. Každé tercio se skládalo ze tří companías, které ale nemusely mít nutně stejný počet mužů a mohly se lišit i výzbrojí podle úkolu, který jim byl v bitvě určen. Často se také stávalo, že se nepodařilo shromáždit předepsaný počet mužů a stavy samozřejmě klesaly v důsledku "opotřebovanosti" v průběhu tažení. Zároveň si tyto tři tercios nelze představovat jako stálé polní armády - byly spíše správními jednotkami, jejichž oddíly byly rozmístěny coby posádky důležitých pevností a scházely se pod jedním praporem pouze pro konkrétní tažení, kdy navíc bývalo určeno, kolik vojáků která z nich poskytne. Kupříkladu tažení k Alžíru se roku 1541 účastnilo Tercio de Napoli s 3.500, Tercio de Sicilia s 3.000 a Tercio de Lombardia s 500 muži.

Velitelem celé tercie a obvykle i velitelem první kompanie byl maestre de campo, jenž měl ke své ochraně osobní stráž osmi mužů. Počet dalšího služebnictva nebyl předepsán. Podle vrchního velitele byla tercie také často pojmenována (např. Mendoza, Zuniga, Velasco, Mondragon ...). El sargento mayor (starší seržant) měl na starost veškerou organizaci spojenou s přesuny, výzbrojí a personalistikou a mimoto byl velitelem druhé kompanie. Fiscal militare měl na starost veškeré finanční záležitosti jako výplatu žoldu, nákup proviantu, zbraní, koní atd. Měl tři podřízené a současně byl velitelem třetí kompanie. Dále zde bylo pět nižších důstojníků: funkci vojenské policie zastával barrachel de campana se svými šesti pomocníky, intendanční službu vykonával furiel mayor se dvěma pobočníky, lékařskou péči organizoval cirujano mayor, hudebníkům velel tambor mayor. Důstojnickou funkci měl i vrchní kaplan, jemuž sekundovali dva řadoví kaplani. Celkem se tedy velitelský sbor jedné tercie sestával z 29 mužů. V 1.polovině 16.století se tercie skládala z 8 kompanií pikenýrů (lanceros) a 2 kompanií arkebuzníků (harquebusieros). Každá kompanie měla předpisový stav 300 mužů a jednotný velitelský sbor o 11 mužích: kapitán a jeho páže, důstojník (alférez), seržant (sargento), praporečník (abanderado), písař, kaplan, lazebník a 3 hudebníci. Dále se kompanie dělila na eskadry (escuadra) o 25 mužích, jímž velel tzv. cabo. 300 mužů tedy bylo rozděleno na 12 escuadras. V běžném vojenském životě se pak sami vojáci organizovali do tzv. las camaradas, což byly skupinky 5-7 mužů, kteří se společně stravovali, ubytovávali a byli si po boku na pochodu i v bojové sestavě.

Z dnešního pohledu je poněkud matoucí rozdělení na kompanie pikenýrů a arkebuzníků. Kompanie pikenýrů netvořili jen pikenýři, stejně jako kompanie arkebuzníků se neskládaly jen ze střelců. Kompanie pikenýrů se v ideálním případě skládala z 11-členného velitelského sboru, 135 pikenýrů v plné zbroji (corseletos), 44 pikenýrů beze zbroje, 90 arkebuzníků a 20 mušketýrů. Kompanii arkebuzníků tvořil opět velitelský sbor o 11 mužích a dále 239 arkebuzníků, 15 mušketýrů a 35 pikenýrů beze zbroje. Arkebuzníci byli vyzbrojeni lehčí a snáze obsluhovatelnou arkebuzou a tvořili jádro masy střelců, mušketýři vyzbrojeni delší a těžší mušketou plnili funkci ostrostřelců. Zatímco arkebuzníci pálili se zbraní opřenou o rameno nebo o hruď, střelci z mušket již používali podpěry pro mířenou střelbu. Celá tercie se při plném stavu skládala ze 139 důstojníků, 1080 pikenýrů v plné zbroji, 422 pikenýrů beze zbroje, 1198 arkebuzníků a 190 mušketýrů. Za povšimnutí stojí, že celkově mělo 8 kompanií pikenýrů větší palebnou sílu (880 hlavní, 63%) než 2 kompanie arkebuzníků (508 hlavní, 37%). Výzbroj pikenýrů se skládala z 4,6 m dlouhé píky zvané lanza a pobočního meče (spada). Více než 2/3 jich mělo ochrannou zbroj. Bojovou sílu tercie ještě doplňovali dobrovolníci neboli soldados particular, kteří bojovali buď jako střelci nebo jako bojovníci s meči a štíty (rodelos). Nepobírali žold - bojovali za podíl z kořisti - a velení podléhali jen v omezené míře. Zvláštní postavení měli tzv. soldados reformados, což byli důstojníci bez funkce bojující jako běžní vojáci. Vyzbrojeni byli obvykle halapartnami nebo meči a štíty, disponovali kvalitní zbrojí a jelikož byla jejich bojová hodnota znásobena i letitými zkušenostmi, pobírali stejný plat jako kapitán nebo alférez. Často se také nechali najímat do osobní stráže velitele tercie. Těmto mužům nebyly cizí ani dvouruční meče (spadas da due mani).

cuadro de terrenoČtvercový pěchotní útvar, který dnešní autoři nesprávně označují jako tercio, se ve skutečnosti nazýval cuadro de terreno čili "polní čtverec". V ideálním případě jej tvořilo 3.000 mužů. Z nich 1502 bylo pikenýrů ve 27 řadách o 56 mužích. Zbylé místo uprostřed čtverce zaujímali praporečníci a důstojníci. V rozích tohoto čtverce stálo 4x240 arkebuzírů seřazených v menších formacích zvaných mangas. Dalších 2x135 arkebuzírů tvořilo palebnou linii podél boků čtverce pikenýrů. 168 mušketýrů (8 oddílů po 21 mužích) stálo ve třech řadách před celou sestavou a svými kvalitními zbraněmi s delším dostřelem zahajovali boj. V případě, že situace na bojišti nebyla přehledná a nebylo jasné, která strana čtverce směřuje k nepříteli, bývali mušketýři rozděleni k jednotlivým mangas. Mangas mohly být vysílány společně vpřed jako předvoj nebo se při útoku celého čtverce zadní dvě zařadily vedle předních a za postupu pálily společně ve směru útoku. V průběhu 16.století byl opuštěn čtvercový tvar formace pikenýrů a nahradil jej obdélník - buď defenzivní (naležato) nebo ofenzivní (nastojato).

Španělské jezdectvo (caballería) se v 1.polovině 16.století dělilo na jízdu těžkou a lehkou. Těžká jízda byla vyzbrojena lehčeji, než soudobá jízda francouzská či německá. V roce 1530 čítaly její stavy 24 companías de ordonanza de Guardia real (kompaníí královské gardy) po 40 mužích: 37 ozbrojenců, kornet, zbrojíř a kovář. Lehkou jízdu tvořili jízdní arkebuzíři harquebusieros a typičtí španělští jinetes nebo celadas připomínající lehké arabské jezdce. Výzbroj harquebusieros se sestávala s krátké arkebuzy a meče, jinetes byli vyzbrojeni kopím, mečem a později též pistolemi. Jezdci byli seskupeni do companías po 100 mužích (1 kaptán, 1 alférez, 1 seržant, 1 kornet, 94 jezdců, zbrojíř a kovář).
Po roce 1550 dochází u španělského jezdectva k pronikavým změnám. Hojně jsou do něj najímáni Vlámové, Burgunďani a zejména němečtí jezdci, kteří s sebou přinášejí svou taktiku palby z pistolí na krátkou vzdálenost v tzv. "karakole". Za vlády Filipa II. (1556 - 1598) mělo jezdectvo početní stav 9260 mužů a skládalo se ze 4 druhů: těžkoodění jezdci, kyrysníci (herruelos), harquebusieros a lehká jízda.

Roman von Müschwerk