Zbraně pěchoty   Zbraně jízdy   Zbroje pěchoty   Zbroje jízdy   Dělostřelectvo

Dělostřelectvo

Německé dělostřelectvo platilo v poslední čtvrtině 15.století a první polovině století následujícího za nejlepší v Evropě. Přestože bylo značně nejednotné, s děly nepřeberného množství ráží, disponovalo vysoce kvalitními hlavněmi z domácích a rakouských sléváren a také kusy z předních evropských dílen z Belgie, Nizozemí a Brabantu. Od roku 1485, kdy v Rakousku odlili mistři Seeds a Endorfel pro Maxmiliána první bohatě zdobené hlavně, přestávaly být hlavně děl nevzhlednými kusy kovu a byly bohatě zdobeny vzory a reliéfy. Pro dělostřelectvo císaře Maxmiliána I. byly typické černé lafety s červeně natřeným kováním. Hlavní zbrojnice se nacházela v Innsbrucku.
V 1.polovině 16.století již za vlády Karla V. provedly nové slévárny v Heidenheimu, Aschau a Werfstenu řadu technických zlepšení, jak samotných hlavní, tak i technologie odlévání, a značně rozšířily svou produkci. Zároveň vznikaly první moderní arzenály a byly učiněny první pokusy o unifikaci užívaných ráží. K nejsilnějším v Německu patřilo mohutné dělostřelectvo bavorské a brandenburské.

V rámci polního vojska bylo dělostřelectvo organizováno jako samostatný praporec a mělo zvláštní postavení. Mělo svou vlastní stráž (Zeugwart) a k dělům ani k vozům nebyl obecný přístup. Dělostřelectvo se také vyznačovalo tím, že v něm bylo více koní než dělostřelců. Jestliže u jezdectva připadal zhruba 1 kůň na 1 jezdce, u dělostřelectva připadali na 1 dělo v průměru tři dělostřelci, 26 koní, 10 vozů, 10 vozků a určitý počet dalších pomahačů, nosičů apod. Ve skutečnosti ale nejtěžší dělo na kolové lafetě (Scharfmetze) vyžadovalo obsluhu 48 lidí, přičemž k jeho přepravě a dalších 32 vozů bylo zapotřebí asi 163 koní.
Uvedl jsem velké počty koní připadající na dopravu těžkých děl a muničních vozů k nim přináležejících, avšak všichni tito koně nebyli zapřáhnuti současně. Jednak by takováto ohromná spřežení byla sotva v praxi realizovatelná a jednak jich najednou nebylo ani tolik zapotřebí. Průměrný kůň utáhne bez obtíží vůz o váze asi 400 kg a čtyři koně svedou za devět hodin dotáhnout jednu tunu 40 km daleko. Mnoho koní bylo záložních sloužících k výměnám po určité době nebo byli zapřahováni ve stoupáních, při překonávání brodů apod. Polní děla přepravovala maximálně šestispřeží, k lehkým dělům o váze pár set kilogramů stačil jen jeden kůň a v bitvě je zvládli přemisťovat sami dělostřelci.
Obléhací děla a moždíře, stejně jako kule, prach a ostatní potřebnosti byly přepravovány na vozech, děla na kolových lafetách byla zapřažena pomocí dvoukolového vozíku vloženého pod konec lafety.
V rámci dělostřelectva byly organizovány také pomocné pracovní praporce. Obvykle se rekrutovaly z řad vysloužilců, žen a dětí táhnoucích s vojskem, k práci byli také povinni všichni vojáci kromě strážných a trabantů. V případě nutnosti byli k práci přinuceni lidé z okolí.

Děla (buchsen, busen, zeug, stücke) se dělila na obléhací, těžká, střední a lehká a lišila se nejen hmotností a ráží, ale zejména pohyblivostí a způsobem použití.
Rychlost palby byla obecně nízká a s rostoucí ráží klesala. Po každém výstřelu bylo zapotřebí hlaveň důkladně vyčistit, aby od horkých zbytků nechytla nová dávka prachu právě vkládána nabíječem. Zejména těžká děla potřebující k vystřelení kovové kule velké množství prachu se při výstřelu velice zahřívala a bylo nutné je chladit. K tomu se tradičně používal ocet nalévaný do hlavně a uchovávaný ve velkých sudech. Polní děla střílející menšími náložemi byla schopna rychlejší palby a komorová děla byla schopna i dvou výstřelů za minutu. Obecně se však od děl s odnímatelnými komorami upouštělo, protože byla málo výkonná z důvodu nemožnosti dokonalého utěsnění komory a unikání části plynů při výstřelu. Princip nabíjení zezadu se tak uplatňoval zejména u lehkých děl typu falkonet a u varhanových děl.
Některá děla byla elevována postaru klínkem nebo polohována závlačkou na železné stupnici, korekce směru se prováděla pootočením celého děla, jiná měla moderní šroubové systémy pro svislý i vodorovný náměr. Zejména drobné korekce byly mnohem přesnější a jednou pevně usazeným dělem se nemuselo hýbat. Stejně tak dělostřelci používali k míření jen cit, hůlku se stupnicí nebo nové pomůcky jako např. kvadrant s olovnicí.

Počty děl používaných při polních taženích byly značné. Karel VII. táhl do Itálie se 140 děly, z toho 12 velkokaliberními. Jeho nástupce Ludvík XII. táhl roku 1507 přes Alpy s 60 těžkými děly, jakož i s 500 lehčími kusy a hákovnicemi a s 720 dělostřelci. Vzbouření sedláci shromáždili největší palebnou sílu v bitvě u Königshofenu - měli 6 těžkých děl, 4 kulveriny, 13 falkonetů, 36 dalších (blíže nespecifikovaných) lehkých děl a nejméně 66 hákovnic. Proti nim tehdy stálo vojsko Švábské ligy disponující 42 děly.

bombardy (hauptbüchsen)
Těžká obléhací děla uložená v pevných nepohyblivých lafetách. Měla obvykle hlavně rozložitelné na dva díly (hlaveň a komora) pro snazší přepravu. Váha: 2-16 t, délka hlavně 2,7-5,25 m, ráže 35-80 cm, váha kamenných kulí 50-150 kg, kovových až 360 kg. Dostřel kamennou kulí do 300 m, kovovou do 150 m. Nejslavnějších bylo tzv. "Dvanáct apoštolů" (Zwölf Apostel - 12 děl pojmenovaných jmény apoštolů) Karla V. Maxmilián I. měl v innsbrucké zbrojnici 6 bombard pojmenovaných Türkische Kaiserin, Burgunderin, Greuliche Löwe, Schöne Kathl, Erdbidmerin, Purlepaus a Weckauf. Kule do nich vážily 100-150 kg.

těžká děla
Těžká děla o váze 1-5 t na kolových lafetách, délka hlavně 5-8,5 násobek průměru

střední děla (feldstücke, buchsen uf rederen)
Pohyblivá polní děla středního kalibru (délka 20-40 násobek průměru). Oproti těžkým dělům měla při stejném kalibru tenčí stěny hlavní a tím i menší hmotnost. To proto, že se jimi střílelo na živou sílu nepřítele s podstatně menší prachovou náloží.

lehká děla
Lehká polní děla na kolových lafetách řešená jako předovky nebo komorová děla. V bitvě postupovala s pěchotou, neboť je snadno přemisťovalo pár silných mužů. Falkonety byly často umisťovány po dvou i více na jednom kolovém podvozku. Také těžké hákovnice (hacke, dopelhacke, halbhacke) obsluhované jedním nebo dvěma muži nenáležely k pěchotě, ale k velká hákovnicedělostřelectvu. Za 100 let prodělaly vývoj a byly již zcela nepodobné dávným zbraním husitů. Měly dlouhé a masivní hlavně nabíjené značnou dávkou prachu a byly to výkonné a dosti přesné zbraně měřící často i okolo 2 metrů. Hák (Hacke) se ládoval 2 loty prachu (34g), půlhák (Halbhacke) jední lotem (17g) a dvojhák (Doppelhacke) 4 loty prachu (68g). Krásný zachovaný exemplář této zbraně si můžete prohlédnout na Bratislavském hradě. Jako opora pro hák sloužily v poli zvláštní lavice, které střelec přišlápl jednou nohou (byly snadno přenositelné a rozložitelné na díly - viz. obrázek) nebo vozy. Císařským vojskem byly v polních bitvách používány jen zřídka. Sloužily zejména při obraně měst, pevností a táborů (proto jsou dnes označovány jako hradební pušky), ale v německé selské válce jimi byly v hojném počtu vyzbrojeny povstalecké houfy, které je zrekvírovaly ve městských zbrojnicích. V již vzpomenuté bitvě u Königshofenu například ukořistilo vojsko Ligy mimo jiných děl také 12 tuplháků, 39 háků a 15 půlháků. V bitvě u Ravenny je použili také Španělé, kteří je umístili na vozy tlačené před oddíly pěchoty.

Dále k lehkým dělům náležela vícehlavňová děla, která existovala ve třech konstrukčních provedeních: předně zde byla varhanová děla (Todtenorgel - varhany smrti) s hlavněmi v řadě vedle sebe (nabíjená zepředu i jako komorová děla), dále dělo s hlavněmi umístěnými v podélně otočném bubnu tvaru válce, ale také hranolu se čtvercovou nebo trojbokou podstavou, a konečně blok několika řad hlavní puškové ráže nad sebou (např. v matici 8x8 hlavní).

Moždíře (morsern)
Moždíře střílející horní skupinou úhlů byly vynalezeny pro potřeby obléhání a nahradily starší praky. Jejich ráže se pohybovala mezi 15-35 cm, vážily 1-3 t, hmotnost střely 20-50 kg. Stale se však ještě používaly velké moždíře-bombardy vyrobené v 15.století. Ty mívaly ráži okolo 50 cm a vystřelovaly koule o hmotnosti 100 kg i více.

Munice
Císařská vojska bývala složená z kontingentů ze všech částí říše (Německa, Španělska, Holandska atd.) a každý stát, ba i města, z nichž se velká říše skládala, měly všechny své vlastní dělostřelectvo. Díky tomu disponovalo císařské dělostřelectvo neuvěřitelně různorodým parkem obsahujícím až tři desítky různých kalibrů. Navíc i děla stejných kalibrů neměla stejnou ráži, protože libry (pfunt), se často lišily od města k městu. I když byl rozdíl jen 20-50 g na libru, při 24 librách činil rozdíl 0,5-1,2 kg. Téměř pro každé dělo proto musely být zhotovovány vlastní kule. Došlo to až tak daleko, že každé dělo a každá kule musely být označeny zvláštním číslem a to vše v době, kdy se František I. již snažil o zavádění osmikaliberního systému.
Karel V. se pokusil o totéž, leč s velkým zpožděním, a po mnohých zkušebních odlitích vyrobily španělské slévárny v Malaze roku 1535 první sérii čtyř standardizovaných děl střílejících litinové kule o hmotnosti 40, 24, 6 a 3 libry. Toto opatření platilo pro všechna říšská území, ale přesto starší kalibr, zvaný bastard, vymizel až koncem století. Po roce 1550 byly z výzbroje vyřazeny bombardy, které více než dobře nahradila stále výkonnější těžká kolová děla.
Podle nového systému mělo být u dělostřelectva pouze 7 ráží:

V 16.století se vyráběly kule kamenné, litinové, železné, olověné, železné kule s olověným jádrem, i kule odlévané z bronzu. Časté byly kamenné kule, které dostaly obal z olova či obruče ze železa, avšak obyčejné kamenné kule byly stále hojně používány, poněvadž byly výrobně levné. Byly vymýšleny rozmanité druhy nových střel, například dvě koule či polokoule spojené řetězem či tyčí, kovové zápalné kule rozpálené v ohni nebo kule naplněné zápalnou substancí. V bitvách se s oblibou používalo při střelbě na krátkou vzdálenost kartáčových střel složených z množství malých kovových úlomků, sekaného olova či štěrku. Okolo roku 1550 vznikly výbušné bomby se zapalovačem, které explodovaly při dopadu na zem. Nebyly však prozatím vystřelovány z děl, ale z moždířů.

Prach Vzhledem k obtížím a rizikům spojených s přepravou střelného prachu, počítalo se s jeho výrobou takříkajíc "na místě". Dřevěné uhlí, síra a sanytr byly přepravovány odděleně a míchány až v případě, že se zásoby prachu začaly tenčit. K výrobě prachu docházelo drcením složek v neckách, při velkých taženích byly k dispozici vozy s mechanickým drtičem.
Při množství ráží a používaných materiálů pro výrobu střel bylo velmi nesnadné určit správnou hmotnost prachové náplně pro střelbu na danou vzdálenost. Váha kulí z olova a kamene se při stejné velikosti mohla lišit až o třetinu. Je to rovnice o třech neznámých (ráže, materiál, vzdálenost) a jedné konstantě (množství prachu na jednotku vzdálenosti). Matematik Hartmann von Nürnberg tedy vymyslel přístroj, jímž se mohla s jistotou určovat hmotnost prachové náplně pro všechny druhy kulí - kamenné, železné či olověné - podle ráže kteréhokoliv děla.