Švábská válka, únor-září 1499

Na konci 15.století narůstalo napětí na německo-švýcarské hranici, protože švýcarské Spříseženstvo sice uznalo německého krále, ale již ne říšské reformy vyhlášené na sněmu ve Wormsu. Švýcaři byli proti navrhovaným novotám a zejména proti všeobecné dani. Situace se vyhrotila když se v listopadu 1498 dosud neutrální Konstanz připojila ke Švábské lize. Švýcaři to vnímali jako závažné narušení rovnováhy sil, neboť ve Švábské lize viděli válečnou organizaci ve službách Habsburků zaměřenou proti nim. To vedlo k půtkám v pohraničí, až nakonec 20.ledna 1499 vyhlásila Švábská liga své válečné nařízení. O devět dní později vyhlásili "mobilizaci" také Švýcaři a tzv. "švábská válka" (Schwabenkrieg) byla na spadnutí.

švábská válka

zimní Münstertal

Švábové věřili, že jsou ve výhodě a některé jejich oddíly překročily hranici. V lednu vpadli do údolí Münstertal v kantonu Graubünden a napadený kanton volal o pomoc švýcarské Spříseženstvo. 2.února 1499 dorazilo zasněženými údolími Alp do města Chur 200 bojovníků z kantonu Uri pod velením hejtmana Heiniho Wolleba. Téhož dne však bylo v Glurnsu uzavřeno příměří a když o dva dni později zpráva o tom dorazila do Churu, Urijští se vydali na cestu zpět domů. Táhli podél Rýna a u vesnice Balzers se jim z druhého břehu začal vysmívat a sprostě nadávat. Urští v ten moment viděli rudě, přebrodili ledový Rýn (bylo 6.února) a pronásledovali prchající posměváčky. Několik jich zabili, vyloupili jejich domy a několik jich ve vzteku zapálili. Tímto incidentem de facto válka začala.
V odvetu vytáhli příštího dne královští vojáci do pohraničí a obsadili městečko Maienfeld, což se jim zdařilo snadno, protože fojt Hans Wolf Ort nechal otevřít brány. Ve švýcarských kantonech to způsobilo pozdvižení a 12.února se v táboře u Azmoosu shromáždilo jejich vojsko. Pod palbou královských děl přebrodilo Rýn, obsadilo hrad Vaduz a táhlo údolím Walgau, kde rabovalo a přinutilo obyvatelstvo složit přísahu věrnosti. Graubündští dobyli zpět Maienfeld, jehož zrádný fojt Hans Wolf Ort byl lapen, odsouzen ke ztrátě hrdla a neprodleně sťat luzernským katem.

muži s Uri přicházejí do Churu Vaduz Engen

20.února narazili Švýcaři na břehu Bodensee mezi městečky Fussach a Hard na královské oddíly, které se vylodily z člunů. Napadli je, rozehnali a získali jeho trén, přičemž ztratili pouhé 4 muže. Zato protivníkovy ztráty byly značné - mnoho se jich utopilo po pádu do vody z přetížených lodí a další se ztratili na útěku mezi močály a vodními příkopy, kde promočeni v noci umrzli. Mnoho Švábů i Švýcarů také přišlo při pronásledování o boty. V podvečer se brzo setmělo a teplota klesla hluboko pod nulu. Boj ustal a jen co se vítězní Švýcaři ohřáli u ohňů, vydali se ti méně šťastní s pochodněmi po kraji, aby hledali dosud neoloupené mrtvoly zabitých nepřátel. Mokrá obuv, oděv a osobní věci mrtvých ležících na mrazu v příkopech a močálech však byly přizmrzlé k tělům. Kronikář Brennwald referuje o počínání Švýcarů dosti surově: "Kdo našel nepřítele, který měl dobré boty, odťal nohy a dal je nad oheň, až roztály. Pak oloupal nohy a stáhl boty, jenž byly tak studené, že byly celou noc zmrzlé na kost."
V týdnu od 19. do 26.února dobyli Švýcaři několik hradů v Hegau, vypálili předměstí Engenu a také mnoho vesnic v okolí lehlo popelem. S bohatou kořistí Švýcaři zase odtáhli zanechávaje na dobytých hradech své posádky. Tím skončilo první tažení švábské války.

obsazení městečka Maienfeld císařskými vojáky bitva u Hard vypálení panství Sax bitva na Bruderholz

Poté byl zhruba měsíc klid až do 22.března, kdy feldhauptmann Friedrich Kappeler vpadl s 2.500 muži švábských oddílů na území Solothurnu a pálil vesnice v okolí Dornachu. Při zpáteční cestě narazili na houf 600 Solothurnských, 150 Luzernernských a 100 Lenzburgernských sešikovaný na kopci Bruderholz. Zdálo se, že se Švýcaři přesily zalekli a v hustě sevřeném houfu pomalu ustupovali. To Švábům dodalo odvahy, otevřeli své bojové uspořádání a rozběhli se za Švýcary. Sedli však na lep, neboť Švýcaři pouze taktizovali a nyní se obrátili odhodláni bojovat. Neuspořádaně útočící Švábové se o jejich formaci rozbili a po krátkém boji ustoupili. Na jejich straně padlo 89 mužů, Švýcaři ztratili jen jediného.
Následovaly vzájemné loupežné výpravy do údolí Rýna (Rheintal), jimiž velmi trpělo venkovské obyvatelstvo na obou stranách řeky. Jedna taková výprava zpustošila 25.března malé svobodné panství Sax s vesnicemi Sennwald, Sax a Gams. Byl to nemilý přehmat, protože majitel panství Ulrich von Sax bojoval již jako panoš ve švýcarských řadách u Grandsonu a na poli u Murtenu byl pasován na rytíře. Zasedání zástupců švýcarských stavu mu přiřklo odškodné a Zürich mu věnoval další statky a dvě polní děla ukořistěná ve Frastanz.
27.března byl v Basileji učiněn pokus o sjednání míru, ale pět dní po porážce švábských oddílů na Bruderholz odmítla královská rada účast na jednáních. Prakticky po celou dobu trvání švábské války probíhala jednání mezi znepřátelenými stranami - po míru z Feldkirchu následovalo příměří z Glurnsu a poté mírové úsilí falckrabat. Ale všechny tyto dohody politických odpovědných osob zůstávaly jen listy popsaného papíru, protože vojáci a jejich velitelé toužící po kořisti se jimi jednoduše neřídili.

snaha o zprostředkování falckraběte u Rýna oboustranně ztrozkotává na vzájemné nedůvěře přepad vesnice Ermatingen vojáky z Konstanze a ostrova Reichenau ztráta dvou luzernských děl při přepadení Ermatingenu

Po dvoutýdenní přestávce a krachu mírových jednání v Basileji zahájila časně ráno 11.dubna 1499 Konstanz velkou vojenskou akci proti Thurgau, čímž začalo druhé tažení švábské války. Přes 5.000 švábských pěšáků a jezdců spolu s trénem a 17 děly vytáhlo na Ermatingen. Švýcaři leželi táborem u vesnice Schwaderloh (nebo také Schwaderloch) a u Ermatingenu měli v předsunutých palpostech dvě luzernská polní děla namířená proti ostrovu Reichenau. Ještě v noční tmě odrazilo od břehů ostrova několik lodic. Za rozbřesku se Švábové vylodili a ve spánku překvapili 73 vesničanů a několik Švýcarů. Ostatní kvapně uprchli. Švábové snadno ukořistili obě děla a rychle obsadili tři vesnice - Ermatingen, Mannenbach a Triboltingen, kde pobrali nečekaně bohatou kořist. Navzdory obecnému zvyku nebyly ušetřeny ani kostely, církevní statky a s kněžími, ženami a dětmi bylo dle slov kronikáře zacházeno "dosti svévolně". Než mohli pokračovat v tažení do Thurgau, museli Švábové zajistit dostatek vozů pro odvoz kořistí a jejich doprovod.
Švýcaři vycházejí z lesa u Triboltingenu Ztrátu svých děl pociťovali Luzernští jako potupu, ale ostatní Švýcaři byli nájezdem zaskočeni a neměli zrovna bojovou náladu. Luzernský praporečník Rudolf Haas však projevil značné řečnické umění a pohnul je nakonec k tomu, aby se vypravili získat zpět ztracená děla. Nakonec tedy Luzenští shromáždili asi 1.200 mužů a vyrazili na 6 km dlouhý pochod skrz les směrem na Triboltingen.
Vynoření švýcarských praporů z lesa nad vesnicí způsobilo značný poprask. Poplašné zvonění na kostele v Triboltingenu doprovázelo šikování Švýcarů, zatímco stále další a další vycházeli z lesa. Švábové se kvapně řadili na poli před vesnicí. Diebold Schilling popisuje švýcarské přípravy k boji: " ... poklekli však prozatím na kolena, odříkali každý po zvyku svých předků s roztaženými pažemi pět pater noster a ave Maria, prosili Boha a jeho panenskou matku o štěstí, pak postoupili, vpadli mocně na své nepřátele běžíc rychle jako zuřiví lvi, bojovali s nimi mužně a potěšitelně a takovým způsobem, že je z boží milosti ihned na útěk obrátili ..."
znovuzískání luzernských děl Vypukla bitva, v níž Švábové rychle podlehli náporu Švýcarů. Navzdory tomu, že 11.března rozhodl švýcarský sněm o zákazu braní zajatců a vojáci složili přísahu, že jej budou dodržovat, zmiňuje norimberský kronikář Willibald Pirckheimer 2.000 zajatých. Jiné zdroje hovoří o 1.300 obětí - jen do Konstanze se nevrátilo 130 mužů. Vítězní Švýcaři pobrali přes 1.000 zbrojí a oděvů. Švábové po sobě zanechali také všechny vozy a 19 děl, mezi nimi i ona dvě děla ukořistěná u Ermatingenu.
Mrtví zůstali na polích přes noc a až na druhý den byli sesbíráni a pohřbeni. Ráno Švýcaři shromažďovali kořist k odvozu, ale věci naloupené v ermatingenském kostele byly vráceny. Na památku vítězné bitvy byly v boji dobyté prapory Stockachu a Ulmu zavěšeny při děkovné mši do kostela bosých karmelitánů u Luzernu, kde zůstaly viset několik set let jako vzpomínka na tento den. Dnes připomínají tuto událost už jen tři obrazové tabule na "kaplovém" mostě v Luzernu.
Pozn. Označení "bitva u Schwaderlohu" se v německé a švýcarské literatuře vžilo, ač je poněkud nepřesné, protože u Schwaderlohu se nacházel pouze tábor Švýcarů, zatímco bitva samotná se ve skutečnosti odehrála asi 6 km odtud u vesnice Triboltingen na dohled od Konstanze.
Vítězství uvolnilo Švýcarům ruce k novému tažení do Hegau, jehož hlavním motivem byla snaha Zürichu rozšířit oblast své moci na sever od Rýna. Prvním úspěchem bylo obsazení a vyloupení města Tiengenu dne 18.dubna, po němž následovalo vypálení mnoha švábských hradů a městeček v oblasti dnešního kantonu Schaffhausen.
Navzdory rozhodnutí z 11.března, že by v této válce neměli být bráni žádní zajatci, kvetl vesele obchod s rukojmími, zejména s těmi, kteří slibovali vysoké výkupné. Diebold Schilling líčí jeden takový případ handlování s rukojmími. Při obsazení Tiengenu poskytli Švýcaři volný odchod všem obyvatelům kromě zámožných Židů a šlechty, které si mezi sebou rozdělili. Takto získali Luzernští jako "tiengenskou kořist" dva švábské šlechtice, za něž doufali získat tučné výkupné. To se jim však nepodařilo, protože je záhy museli vyměnit za "svého" Petera Russe, váženého měšťana a rychtářova bratra. Tento nešťastník navštívil začátkem roku v Paříži svého syna, který zde studoval na universitě, a nevěda nic o tom, že vypukla válka, dostal na cestě domů u alsaského Kaysersbergu do rukou Rappoltsteinských, kteří jej pak drželi jako rukojmí na svém hradě. Dva měsíce nechtěl za Russe nikdo zaplatit, až bylo v dubnu dohodnuto, že bude vyměněn za oba šlechtice, kteří byli v vězněni Tiengenu. Tak se nakonec Luzernští vytoužených peněz nedočkali - pouze ušetřili peníze za výkupné svému rychtáři.

Konstanzští pohřbívají 12.dubna své mrtvé švábský pokus o přistání je odrážen u Hornu obsazení Tiengenu při druhém tažení do Hegau bitva u Frastanz

bitva u FrastanzNa velikonoce 20. dubna 1499 zaútočili královští nečekaně v Werdenbergische (vévodství Berg), což přinutilo Švýcary vrátit se zpět do údolí Rýna. Královští vojáci si vybudovali tábor na řece Ill za Feldkirchem v úžlabině Frastanz, kterou přehradili proti přepadu pevným dřevěným letzi (palisádou). Čelní útok proti opevnění disponujícímu mnoha hákovnicemi a sedmi malými děly Švýcaři zavrhli a raději zahájili ostřelování hradu Gutenberg v naději, že jim podaří vylákat královské do otevřeného pole na pomoc posádce. Několikadenní dělostřelba však hrad významněji nepoškodila a královští neměli důvod opouštět svou bezpečnou pozici v úžlabině. Urský hejtman Heini Wolleb, který svým přepadem Balzersu zahájil válku, proto vybral oddíl asi 2.000 mužů, s nimiž vyrazil noční tmou sousedním údolím s plánem přelézt strmý hřeben Rojenberges a za svítání napadnout královský tábor zezadu, zatímco zbytek vojska by využil zmatku a zaútočil čelně. Protivník však takovou akci očekával a hřeben hlídaly menší oddíly schopné v příkrém terénu zabrátit každému pokusu o průnik. Zatímco byly nad ránem wollebovy houfy zastaveny a jen s velkými obtížemi se probojovávaly údolím vpřed, podařilo se v časném ránu švýcarskému harstu (hlavnímu předvoji) proniknout po levém svahu úžlabiny proniknout za letzi, ochromit jeho obranu a umožnit hlavním švýcarským silám zaútočit. Vypukla bitva, jejíž průběh nejsme sto zrekonstruovat, protože i očití svědci ji popisují velmi rozdílně. Jisté však je, že se zvolna obracela se ve prospěch Švýcarů majících nad královskými početní převahu. Účastníci také shodně uvádějí, že vítězství jim napomohla tajícím sněhem rozvodněná řeka Ill, která znesnadnila královským včas přesunout muže od hradu Galgenberg do ohroženého úseku na druhém břehu. Za vítězství však Švýcaři zaplatili ztrátou svého nejznámějšího a nejodvážnějšího velitele Heiniho Wolleba a dalších 21 mužů.
Ačkoli nyní bylo konečné vítězství nad Šváby docela blízko, tažení uvízlo a švýcarské vojsko se stáhlo zpět. Hlavní příčinou byla nejednotnost 10 obcí, odlišné zájmy jejich městských rad a mizerná disciplína vojsk. Švýcarští bojovníci projevovali neobyčejnou sílu a udatnost v polních bitvách, ale pro obléhání a hájení opevněných míst se pro svou touhu po kořisti a žálostnou disciplínu nehodili. Dobytí hradů a měst zůstávalo bez jakéhokoliv vojenského užitku, poněvadž byly často spontánně vyrabovány a vypáleny a ty, které byly zásahem velitelů ušetřeny a obsazeny, byly záhy opět opuštěny, protože vojáci chtěli v cizí zemi hledat kořist a ne dřepět na jednom místě. Daleko větší vliv na události měly kořistnické zájmy jednotlivých skupin v poli než rozhodnutí kantonálních rad. Mnohdy nerespektovali vojáci ani příkazy svých velitelů a podnikali akce na vlastní pěst, při nichž neřízeně odháněli dobytek, loupili, pálili a zabíjeli. O potyčkách při těchto výpravách kroniky mlčí, pouze Diebold Schilling zmiňuje jeden případ, kdy se Švýcaři neobyčejně vyznamenali. Bylo to v dubnu a mezi Arbonem a Rorschachem rabovalo asi 400 Švábů vesnice na břehu Bodensee. Byli při tom napadeni 50 Švýcary, kteří je, ač početně 8x slaší, rozehnali, přičemž 4 Šváby zabili v boji. Dalších 7 se jich utopilo na útěku. Tak se švábská válka stala spíše sledem vzájemných loupežných výprav, než strategicky plánovaných operací, přestože se ní odehrálo několik regulérních bitev. Ani sruhé tažení nepřineslo švýcarským obcím nic víc než bohatou kořist. Žádná uzemí v Hegau se nepodařilo udržet, pouze zpustošit.

Král Maxmilián dlel tou dobou v Nizozemí a špatné zprávy přicházející z Horního Rýna jej přiměly, aby se do věci vložil osobně. Táhl na Zell am Untersee a 28.dubna rozvinul v Überlingenu říšský prapor na znamení, že nyní osobně přebírá vrchní velení. Knížatům a říšským městům přikázal znovu postavit oddíly vojáků a posílit muži a zásobami ohrožená města podél Rýna. Zachovaly se nám údaje o oddílu, který pod velením hejtmana Willibalda Pirkheimera vyslalo říšské město Norimberk: 400 pěších a 60 jezdců, 6 lehkých polních děl a jedno těžké, k tomu 8 vozů s proviantem, táborem a střelným prachem. V Tettnangu am Bodensee vykonal král přehlídku Norimberských a pak je vyslal jako posilu do Feldkirchu.
Vstupem Maxmiliána do děje nabírala dosud lokální pohraniční válka nové dimenze. Již roku 1477 si Maxmilián sňatkem s Marií Burgundskou znepřátelil francouzského krále, jehož připravil o Burgundsko. Svým druhým sňatkem v r.1493 s neteří vévody Lodovica Sforzy si pojistil Maximilián svůj vliv v Milánsku, jehož získání bylo hlavním cílem francouzské politiky v Itálii. Francouzskému králi Ludvíkovi XII. se nyní osobní angažovanost Maxmiliánova náramně hodila a bylo tudíž v jeho zájmu, chtěl-li se zmocnit Milánského vévodství, švábskou válku co nejvíce prodlužovat a tak podpořil Švýcary, jimž na začátku května 1499 propůjčil 100 děl spolu s "kameny, prachem a büchsenmeistery" a poskytl peníze.

Maxmilián přebírá vedení války francouzská děla tažení do Sundgau

Tváří v tvář akutnímu ohrožení se Švýcaři opět sjednotili. Jak přicházely zprávy o velkém královském svazu operujícím v Breisgau a Sundgau (Alsasko) spěchaly kantony Luzern, Freiburg, Bern, Biel, Neuenstädt a Landeron na pomoc ohroženému Solothurnu. Královští však byli o jejich přesunech informováni a 3.května se opět stáhli, aniž by došlo ke střetu. Pomocné kantonální oddíly se tedy obrátily k návrátu, ale část vojáků se svévolně rozhodla, že potáhnou dál s cílem získat nějakou kořist. Ve dnech 6. - 8. května táhli přes Sundgau a Muttenz na alsaský Blotzheim a zastavili se až v Habsheimu, který vyplenili a zapálili. Příkaz bernské rady velitelům neuchylovat se k pálení a loupení zůstal opět nevyslyšen. Pomstychtivost za utrpěná příkoří a touha po kořisti tak opět určovala dění v poli více než politické a strategické záměry kantonálních rad.

Münstartal v létě

V polovině května zasedání zástupců stavu rozhodlo, že v rámci zajištění bezpečnosti pobřeží Bodensee musí být další operace zaměřena na vypuzení nepřítele z ostrova Insel Reichenau a z hradu Gottlieben a obsazení Überlingenu. Tažení podniknuté ve dnech 20. - 28. května 1499 však opět nabralo zcela jiný vývoj.
Útok na ostrov a hrad se však ukázal být nevděčným úkolem a mužstvo a velitelé se rozhodli pojmout tažení po svém. A tak byl znovu obsazen Küssaburg, v Homburgu, Friedingenu, Hilzingenu a Steisslingenu lehly popelem mnohé vesnice a několik hradů. Největší kořist získali Švýcaři na dobytém hradě Homburg, kde objevili tučných 10.000 zlatých. Pak se s párem děl rozložili před městem Stockach, které však kladlo nečekaně tuhý odpor. Bez větší zásoby prachu a kulí nebyli schopni způsobit střelbou žádné větší škody a nedostatek dlouhých kopí podlamoval chuť Švýcarů k útoku na hradby. A tak mnozí podnikali loupežné výpravy po okolních vesnicích, což bylo beztak lepší než nudné obléhání na jednom místě. Vojsko se postupně rozplynulo a skupinky Švýcarů pak opět tak řádily rabováním a pálením, "že jimi bylo Hegau úplně vypleněno".
Královští sice ustoupili, ale pole neměli vůbec v úmyslu vyklidit. Chtěli si otevřít cestu do graubündenského údolí Münstertal, vtáhli do údolí Vinschgau, kde se rozložili táborem u městečka Glurns v úžlabině Calven. Stejně jako u Frastanz přehradili úžlabinu pevným dřevěným letzi pod jehož ochranou se utábořili. Proti nim táhli Graubündenští, kteří věděli, že musí zaútočit dříve než sem přitáhne král s posilami. A opět jako u Frastanz se pokusili v časných ranních hodinách 22.května zdolat hřeben a obejít nepřítele. Královští však byli opět bdělí a tak byl i zde obchvatný oddíl na své cestě zastaven po krátké šarvátce odražen. Po počátečním váhání pak přešel hlavní předvoj do frontálního útoku na letzi a s pomocí dvou v pravý čas přitažených děl z hradu Mesocco se mu zdařil průlom na pravé straně údolí. Královské vojsko uniklo s velkými ztrátámi. Den po bitvě zpustošili Graubündští Vinschgau až dolů k Schlandersu, kde povraždili všechny muže nad 12 let. Jako odplatu pozabíjeli ustupující královští v Meranu obzvláště bestiálním způsobem 38 Engadinských rukojmích (švýcarské obyvatelstvo údolí Innu), kteří zde byli vězněni již od konce března. 25.května odtáhli Graubündenští z Münstertalu se svou kořistí - pěti půlhady (děly), jedním těžkým dělem a ukořistěným tyrolským praporcem. Sotva vyklidili pole, vtáhl 29.května do zničeného Glurnsu Maxmilián s čerstvým vojskem.

bitva v úžlabině Calven bojiště v úžlabině Calven loupení dobytka u Altenhewenu v Hegau

V červnu nastal relativní klid narušovaný jen drobnými přepady z obou stran. Dva zajímavé popisuje Diebold Schilling. 6. června připlula do Konstanze loď se zásobami pro švábské oddíly ve městě. Její příjezd nezůstal nepovšimnut a muži opata ze Sankt Gallen a pár Švýcarů se odhodlali k husarskému kousku. Ukryti v hřebčíně na břehu jezera vyčkali ranního svítání, nasedli na připravené rychlé veslice, s nimiž kurážně vjeli do přístavu, obsadili dosud nevyloženou nákladní loď a odpluli s ní do bezpečí. Aby odradili Konstanzské od pronásledování, zapálili jeden dům na nábřeží.
Druhý výpad popisovaný Schillingem se odehrál v červenci v Altenhewenu. Čtyřicet mužů z různých částí Švýcarska se doslechlo o stádu tučných volů na pastvině za hranicí. Již týden se nudili ve strážní službě, neváhali a bez ohledu na svěřený úkol vyrazili jako neuspořádaná banda na území nepřítele. U Altenhewenu se jim postavila do cesty přesila Švábů, kteří jim nadávali do "Kuhmäuler" (kravích hub). Švýcaři se urychleně seběhli do bojové formace, poklekli k modlitbě a pak vyrazili na Šváby s takovým furor helveticus, že je i přes značnou početní nevýhodu zahnali na útěk. To bylo ostatně pro Švýcary typické - když hrozilo nebezpečí, rychle se shromáždili a skvěle spolupracovali, ale jakmile nebezpečí pominulo, disciplína upadla a vrchu nabyly soukromé zájmy malých skupinek podnikajících na vlastní pěst loupežné výpravy.
Není bez zajímavosti, že když Schilling psal v r.1513 svou kroniku, zastával jeden z účastníků výpravy - tehdy 24-letý Melchior zur Gilgen - čelní místo v radě města Luzernu.

8. července doručil posel Ludvíka Mouřenína v milánských barvách do Luzernu na zasedání zástupců stavu vévodovu žádost, aby jej schválili coby prostředníka při mírových jednáních a umožnili jeho vyslancům volný průchod. Navzdory jistým pochybám (Milán v této válce podporoval krále) byla žádost projednána, prostřednictví přijato a volný průchod přislíben. Hned nazítří 9. července dorazil do Luzernu Gian Galeazzo Visconti coby vrchní milánský vyslanec s početnou suitou. Zasedání zástupců stavu ale nejprve vyslechlo francouzského vyslance Tristana de Salazar, biskupa ze Sens, jenž byl vyslán, aby sprostředkovatelskou misi získal pro Francii. Ač Miláňan nebyl toho dne vůbec vyslechnut. Byl přijat až druhého dne a uctivě omluvil milánské dodávky výzbroje a peněz Maxmiliánovi příbuzenstvím vévody, jenž byl královým tchánem. Zasedání zástupců stavu uvedlo, za jakých podmínek je svolno k míru. Visconti poté táhl se svým doprovodem a 50 koňmi do Konstanze, aby tyto podmínky předložil králi. Zasedání zástupců stavu jej očekávalo s královou odpovědí v Zürichu, kam dorazil 23. července. Králova odpověď se však setkala s mnoha výhradami, neboť téhož dne dorazila na zasedání zástupců stavu rovněž zpráva o vítězství Švýcarů u Dornachu.

Byla doba žní a obě strany měly napilno. Bylo potřeba co nejrychleji sklidit a zároveň uchránit vlastní úrodu, mnoho mužů taky podnikalo výpravy s cílem posekat obilí na půdě protivníka. V tom se činili zajména Švýcaři a bylo z toho několik šarvátek. Postižené obce však zaslaly stížný list králi, který nehodlal nechat Švýcary řádit v jeho zemi a vyslal do kraje vojsko. Švýcaři však byli rychlí a stačili i s uloupeným obilím odtáhnout. Nicméně žně a honba za cizí úrodou dala Švýcarům zapomenout na nebezpečí a když v pohraničí objevilo královské vojsko, byli notně zaskočeni a nepřipraveni. Solothurn se ocitl v akutním ohrožení a volal obce na pomoc. Ty se však věnovaly žním a nespěchaly vyhovět opakovaným solothurnským žádostem. Když pak královské vojsko pod Heinrichem von Fürstenberg vytáhlo 19.července do pole, uchýlili se Solothurnští pod tlakem okolností ke lsti. Vyslali do obcí posly s naléhavou zprávou, že nepřítel oblehl ve velkém počtu a s mnoha děly hrad Dorneck. Nebyla to pravda, protože od hradu jej dělilo tři dny pochodu.
Následujícího dne 20. července podnikli Švábové překvapivý nájezd na břehy Bodensee. Hrabě von Zollern naplánoval vylodění na širokém pásu pobřeží mezi Rheineckem a Rorschachem, kde drželo strážní službu asi 150 Švýcarů. Jejich ostražitost během dlouhé a nudné strážní služby značně ochabla a nenadálý výsadek se zcela překvapil. 27 jich padlo, mezi nimi luzernský rytíř Vogt von Rheineck a městský písař Melchior Russ, několik bylo zajato, ostatní ve zmatku uprchli. Tento boj znamenal jedinou porážku Švýcarů v této válce, ale Švábové úspěchu nijak nevyužili - pouze pročesali kraj za účelem získání kořisti a s tou záhy svých člunech odpluli.
bitva u Dornachu Zpráva o obležení Dornecku se neminula účinkem: Bern poslal 5.000 mužů, Zürich, jehož hlavní síla ležela v Schwaderlohu, vyslal praporec s 400 muži, Luzern 600 mužů, z Uri, Unterwalden a Zugu vyrazily malé pomocné oddíly.
22.července 1499 královské vojsko skutečně přitáhlo před Dorneck (dnes Dornach) a oblehlo jej. To se však již blížilo spojené vojsko Solothurnu, Bernu a Zürichu. Královští, z nichž asi třetinu tvořili placení žoldnéři a zkušení vojáci z "italské gardy", se sešikovali do obranné formace, o níž se švýcarský útok zastavil a rozpoutal se rovný a tuhý boj. Heinrich von Fürstenberg vedl jízdní útok. Ten však byl odražen a v líté řeži se švýcarskými kopiníky padlo mnoho jezdců včetně jejich velitele. Boj však byl stále vyrovnaný. Teprve když se v boku královských ozvalo troubení, změnila bitva vývoj. Z lesa s křikem a troubením vyrazili muži z Zugu a Luzernu, kteří obtížným pochodem přispěchali na pomoc. Královští pěšáci začali prchat, taky najatí žoldnéři ustupovali. Padající tma a stržený most přes řeku Bir znemožnily vítězným Švýcarům pronásledování.
U Dornecku tak zůstal celý švábský trén a taky tři desítky děl. Podle luzernské kroniky potřebovali 12 koní, aby těžké obléhací dělo popisované jako "gross mössn Karton" dopravili z Dornachu do Reussu. Podle téhož zdroje vážilo 27 centýřů (asi 1,4 t), délka hlavně činila okolo 1,58 m a kalibr 20 cm. Bylo schopno vystřelit 10 kg těžkou kamennou kuli na vzdálenost 300 m. Ovšem švábské síly nebyly ani zcela poraženy, ani pronásledovány, a tak již na cestě do Liestalu byl švýcarský konvoj s dornašskou kořistí přepaden jezdci italské gardy. Část jeho voje byla rozdrcena a vozy s kořistí změnily majitele. Nakonec zbylo Švýcarům 21 děl, z toho 3 těžká obléhací. Loupení v okolí a volně operující královská jízda znemožnily Švýcarům využít svého vítězství a táhnout do Sundgau.

bitva u Dornachu

zničení Thayngenu Ve stejné době učinili Švábové ještě poslední nájezd této války: 25.července přepedli městečko Thayngen. Útoku se účastnil tehdy devatenáctiletý rytíř Götz von Berlichingen, pod nímž byl v boji střelen kůň. Ve svých pamětech nám zanechal popis zoufalé statečnosti 14 Schaffhausenských, kteří se opevnili ve věži farního kostela: "Nun warenn ettliche Schweitzer von Schaffhausen herrauss khommen, in dennselbigen kirchthurnn, die wertten sich und woltenn sich nit gefangenn gebenn, sunder sagtenn, sie wolltenn sterbenn, als wie fromme aidsgenossen... und wertten sich in der kirchenn dermassen, dass sie vill vonn adell und unedel zu ross und zu fuess erwurffen und erschossen..." ("Nyní několik schaffhausenských Švýcarů vyšlo ven, nechtěli se nechat zajmout v téže kostelní věži, kterou hlídali a ... chtěli zemřít jako zbožní spříseženci ... a wertten sich v kostele natolik, že oni vill od šlechty a nešlechty na koni a pěšky erwurffen a vyčerpaní (vrhli a postříleli)...") Také se zmiňuje o otci, který zemřel při skoku z kostelní věže, zatímco jeho dítě, které držel v náruči, přežilo.

mírová jednání v Basileji Jednání o míru se táhla více než měsíc. Hlavním sporným bodem byl zemský soud v Thurgau, který si Švýcaři přivlastnili a přeložili do Frauenfeldu. Přestože se i na švýcarské straně projevovala všeobecná únava z války, byly žně a konflikt mezi Francií i Milánem sliboval švýcarským žoldnéřům dobře placenou práci, kladlo zasedání zástupců stavu stále nové nesplnitelné podmínky. 5. srpna bylo na zasedání zástupců stavu doručeno královo pozvání k jednání do Konstanze, což se obávalo přijmout a navrhovalo jako místo jednání Schaffhausen, neutrální Basilej nebo švýcarský tábor ve Schwaderlohu přímo před bránami Konstanze. Král vstřícně souhlasil s pokračováním v Schaffhausenu. Pro Švábskou ligu by byl rychlý mír vysvobozením ze šlamastyky, poněvadž již neměla ani peníze, ani schopné hejtmany, ani vůli bojovat.
Francouzský král se nerozpakoval hájit své údajné nároky na milánské vevodství polním tažením a bylo nejvlastnějším přáním vévody ukončit švábskou válku a verbovat švýcarské žoldnéře k znovuzískání ztraceného vévodství. Galeazzo Visconti proto obdržel příkaz nešetřit penězi a nakonec obě strany pohnul k ústupkům velkým darem zlata. Tak nakonec milánské zlato v kapsách vyslanců pomohlo rychle uzavřít v Basileji mír, jímž si mohly obě strany zachovat tvář. Protivníci se rozešli bez územních zisků s návratem k stavu před válkou, byla však uznána faktická nezávislost 10 měst na říši. Ale k územním změnám nakonec došlo. Jelikož Galeazzo Visconti nemohl Švýcarům v hotovosti vyplatit slíbených 20.000 zlatých, dostali jako zástavu soudní pravomoc nad Thurgau. Protože však závazek nebyl nikdy zaplacen, zůstalo Thurgau nakonec švýcarské. Nejvážnější důsledek této války se dostavil až o 2 roky později v roce 1501, když se Basilej a Schaffhausen připojily ke svazu Spříseženstva. Od té doby tedy přestali být německy mluvící Švýcaři Šváby.

Pozn. O počtech padlých na švýcarské straně v této válce máme jeden naprosto přesný zdroj informací - Jahrzeitbücher der Innerschweiz, v nichž jsou uvedeni celým jménem a datem úmrtí všichni muži jednotlivých kantonů, kteří padli. Pro boje a bitvy v údolí Rýna nacházíme například pro kanton Uri tyto údaje: boj u Triesenu 3 jména, tažení do Walgau 4 jména, obléhání hradu Gutenberg 2 jména, bitva u Hard 4 jména, bitva u Frastanz 22 jmen, boj u Rheinecku 27 jmen ... celkem 62 padlých.