Švábská válka 1499    Schönenberg 1503    Imola 1511    Ravenna 1512    Creazzo 1513    Marignano 1515    Bicocca 1522    Böblingen 1525    Königshofen 1525    Leipheim 1525    Frankenhausen 1525    Pavia 1525    Sacco di Roma 1527    Alžír 1541    Cerisoles 1544   

Pavia, 23.-24. únor 1525

Landsknechti se nejvíce proslavili v období Italských válek. Byla to série konfliktů od roku 1495 do 1554, jejichž střety se z velké části odehrávaly na Italské půdě. Ačkoli se během válek často měnily spojenecké svazky, v nichž vystupoval i papež, hlavní soupeři byli stále stejní - císař svaté říše římské a francouzský král. Bitva u Pavie, která je snad nejslavnější bitvou jakou kdy landsknechti vybojovali, se odehrála v době, kdy ve Francii vládl František I. a v Říši Karel V., jenž byl zároveň i španělským králem.
Karel, vévoda de Bourbon a konetábl Francie byl dvorskými intrikami připraven o své postavení i statky a s králem se rozešel ve zlém. Nabídl své služby císaři Karlovi, který mu slíbil ruku své sestry Eleonory, vdovy po portugalském králi, a území jižní Francie. Vévoda de Bourbon, podpořen císařským vojskem, vpadl do Provence, ale po počátečních úspěších se musel stáhnout zpět do Itálie. František I. totiž začal s protiútokem.
František, místo toho aby zatlačil vévodu z Bourbonu, překročil Alpy v čele 40.000 vojska a karta se obrátila. Ve francouzském vojsku, jemuž krom krále veleli maršálové Jacques de Chabannes (la Palice), Anne de Montmorency, Luis de la Tremouille, byli také Italové, Švýcaři a 4000 landsknechtů, nechvalně proslulé Černé legie (název podle černěných zbrojí a dominující černé barvy na oděvu), kteří již dávno odmítli císařovu výzvu k opuštění francouzských služeb a byli císařskými landsknechty vnímáni jako zrádci. V říjnu 1524 stáli Francouzi před branami Milána, které chránila slabá císařská posádka, a 26.října, poté co císařští město opustili, jej ovládli. Poté František zamířil k Pavii.
Pavii držela císařská vojska pod vedením španělského generála Antonia de Leyva. Krátce před obležením ho posílili landsknechti, kterým velel Kaspar von Frundsberg (syn slavného Georga von Frundsberg) a hrabě Eitelfritz von Hohenzollern - tito velitelé měli původně posílit posádku Milána, po jeho pádu se však obrátili k Pavii. Zatím se během ledna 1525 vévoda z Bourbonu, Georg von Frundsberg a Charles de Lannoy, neapolský místokrál, snažili v Německu naverbovat co nejvíc landsknechtů. 10. ledna 1525 se v císařském táboře východně od Pavie sešly posily - landsknechti, Italové a Španělé pod vedením Fernanda Francesca, markýze de Pescara.
František, který od 28. října obléhal Pavii, se po třech silných, avšak neúspěšných útocích na město rozhodl zřídit si v parku Mirabello (jmenoval se tak podle zámečku, který stál uprostřed parku), chráněném zdí, velitelský stan. Tak si chtěl zajistit pozici jak pro dobývání města, tak pro příchod císařských posil z vnějšku. Georg von Frundsberg nato začal zaměstnávat Francouze krátkými výpady z císařského tábora, ležícího východně od Pavie, které trvaly tři týdny. Mezitím se mu podařilo spojit s obránci Pavie, doplnit jim zásoby a předat pokyny pro součinnost v nadcházející bitvě.
Kvůli dešti a nemocem klesala morálka oblehatelů i obléhaných. Nemoci a obzvlášť dezerce 2000 černých landsknechtů snížila stav francouzského vojska na 20.000, avšak Leyva, který byl v podobně zoufalém postavení, hlásil, že již déle město neudrží. Vévoda de Bourbon se tedy rozhodl zaútočit. O půlnoci z 23. na 24.února 1525 vyrazila z císařského tábora kolona, která obešla park Mirabello ze severu - její přesun maskoval hluk, který působily tři kompanie landsknechtů, zanechané v táboře, a dělostřelba. Císařské jízdě velel Lannoy a vévoda de Bourbon, pěchotě a dělostřelectvu markýz de Pescara a von Frundsberg. V severní zdi pak provedli Španělé průlom, kterým se císařští dostali do parku. Frundsberg nařídil landsknechtům, aby si navlékli přes zbroj košile či si pověsili na prsa kus papíru, aby se ve tmě rozeznali od nepřítele a třemi výstřely z děla pak signalizoval Leyvovi, že má provést výpad z města. Za úsvitu byli Francouzi napadeni ze dvou stran.
František nařídil, aby jeho prvé křídlo posílili landsknechti černé legie a levé Švýcaři. Avšak ve chvíli, kdy se vévoda z Alenconu, který neměl jasnou představu o dění na bojišti, chtěl pohnout, byl odříznut výpadem z města. Francouzské jízdě se zatím podařilo donutit k ústupu slabou ostrahu průlomu ve zdi - to přimělo markýze de Pescara, aby zaútočil vlastní jízdou proti francouzské. Na krátko se ocitl pod palbou francouzských děl, avšak francouzská jízda krátce nato zakryla vlastním dělostřelcům výhled a tak nemohli pokračovat v palbě. Důležité bylo, že pěchota, která měla francouzskou jízdu podpořit, se opozdila. Černá legie se pak ocitla sama tváří v tvář přesile frundsbergových císařských landsknechtů a byla zničena. Švýcaři na druhém křídle se pak ocitli pod drtivou palbou arkebuzníků, kteří seděli v korunách stromů a začali ustupovat a posléze utíkat - nepomohlo ani to, že František osobně vedl Švýcarům na pomoc jízdu; těžkooděnci na koních nic nezmohli, zato se stali snadnou kořistí střelců na stromech. Pod francouzským králem byl zastřelen kůň, a tak jen včasným zásahem pana Lannoy se nestal obětí zdivočelých landsknechtů. Porážku dokonal výpad z města pod vedením Kaspara Frundsberga, který přinutil vévodu z Alenconu k ústupu, při němž zahynulo mnoho francouzských rytířů a Švýcarů, když utonuli v marné snaze přebrodit řeku Ticino. V bitvě padlo na 8000 Francouzů, mezi nimi velká část francouzské šlechty a dva ze tří maršálů - la Palice a la Tremouille, a jen 700 císařských. Francouzský král František byl zajat a převezen do Madridu, odkud byl propuštěn až po podepsání Madridského míru 14.ledna 1526 a 17.března byl v Bidassoa na Španělsko-francouzských hranicích vyměněn za vyměněn za své syny, kteří zůstali jako rukojmí.