Selská válka ve Švábsku, únor - duben 1525

Vévoda Ulrich von Württemberg, který ze svého exilu (od r. 1519) podporoval černá lokální povstání v letech 1520-1524 ve Schwarzwaldu a Württembersku, vytušil na konci roku 1524 konečně svou příležitost. Zbrojil a připravoval se na znovudobytí svých vlastních území a hledal spojence. V oblasti Schwarzwaldu operoval již od podzimu 1524 povstalecký svaz vedený Hansem Müllerem von Bulgenbach.
Povstání doutnalo v oblasti mezi Dunajem, Rýnem a Lechem už od února následujícího roku. Schwarzwaldští sedláci se částečně připojili k Ulrichovi von Württemberg a vydali se s ním na neúspěšné tažení do Württemberska (únor-březen).
Mezitím vznikaly další povstalecké svazy: Již od předchozího roku existoval ve Švábsku pod vedením Jorga Schmida silný a dobře vyzbrojený svaz Allgäu Haufen, nazývaný také Christliche Bruderschaft. V únoru bylo pod jeho praporem shromážděno v Schusseru na 7.000 mužů. Na konci roku vznikl jižně od Dunaje druhý svaz - Baltringenbund, který v polovině února čítal již dobrých 10-12.000 mužů. Vedl jej velmi naivní umělec jménem Ulrich Schmid. Ten věřil v boží zásah aniž by se muselo bojovat, ale díky přítomnosti mnoha landsknechtů byl tento svaz k boji dobře připraven. Jeho tábor ležel poblíž Baltringenu, dobře chráněn okolními bažinami. V únoru se v Rappertsweileru (Bermatingenu) na břehu Bodamského jezera zformoval ještě další svaz rychle rostoucí nazývaný See Haufen. Vedli jej Ditrich Hurlewagen a Hans Jacob Humpis. Na konci března rozšířilo řady tohoto svazu množství landsknechtů navracejících se z Itálie a hledající jakoukoliv možnost obživy. V dolním Allgäu sedláci povstali začátkem března. Jejich svaz tábořil v počtu asi 7.000 mužů poblíž Wurzachu. 26.února se k hornoalgäuským v Schusseru připojili povstalci z Kemptenu, kteří již během zimy povstali proti arcibiskupovi. Vojensky svaz podpořila také města Memmingen a Kaufbeuren. 7.března byly přijaty velmi umírněné tzv. memmingenské artikule, ke kterým se postupně připojily všechny povstalecké svazy v oblasti, vyjma Hegauských.
Celkem bylo počátkem března v oblasti Švábska a okolí ve zbrani na 30-40.000 sedláků zorganizovaných do šesti svazů. Jejich počty však začaly klesat poté, co šlechta slíbila splnit jejich požadavky. Mnozí se se sliby spokojili. Jiné odradila bídná morálka svazů, které postrádaly silné velení a navíc se k nim začali přidávat tuláci, lapkové a všelijací raubíři. Když pak začalo hrozit akutní vojenské nebezpečí, ti méně uvědomělí a ti, kteří měli co ztratit, prostě odešli domů.
Georg von Wartburg.jpgVévoda Ulrich napadl Württembersko se svou armádou a množstvím hegauských sedláků. Kdyby nyní sedláci zaútočili také z druhé strany proti vojsku Švábské ligy (spolek říšské šlechty a měst) vedené Truchsessem (titul vrchního říšckého číšníka zastávaný v této době Georgem III. von Wartburg), byla by Švábská liga ztracena. Ale díky neschopnosti selských oddílů přejít do široce založeného útoku a jejich pozvolnému rozpadu se Truchsessovi zdařilo dojednat s nimi příměří. Bylo ujednáno, že se bude jednat o požadavcích sedláků a že dohody bude dosaženo nejpozději v neděli 2.dubna. Tím sedláci nechali vévodu Ulricha na holičkách, protože Truchsess příměří využil v postupu proti němu. Oblehl Stuttgart a přinutil jej opustit Württembersko již 17.března. Pak se obrátil proti sedlákům ve Švábsku, ale v Dagersheimu se mu vzpoura vlastních landsknechtů načas zabránila v postupu. Poté co se mu zdařilo uklidnit nespokojené vojáky, táhl k Ulmu (A), kde se shromažďovaly nové posily.
Ani v Ulmu to nevypadalo dobře. Nebyly zde připraveny dostatečné zásoby ani slíbené posily. Koncem března dorazily dlouho očekávané oddíly (B), které vyslali lantkrabě Phillip von Hessen, markrabě Casimir von Brandenburg, bavorský vévoda a arcibiskupové z Mainz, Bambergu a Würzburgu. Nakonec vytáhl Truchsess z Ulmu se 7.200 pěšáky, 1.500-1.700 jezdci a 18 děly "připraven se zbraní v ruce a s Boží pomocí změnit, co si sedláci svévolně dovolili".
V otázkách strategie naprosto nezkušení selští předáci se zcela soustřeďovali na jednání s vládními zmocněnci o splnění svých požadavků sepsaných v artikulích. Mysleli, že i protivník bere jednání vážně. To byla nejhrubší chyba. Dokonale přehlédli, že hraje o čas. Až když se oddíly Švábské ligy začaly shromažďovat v Ulmu, začali řešit také otázku vojenskou. Vypracovali a přijali vojenský řád a svolali všechny ozbrojené muže z Baltringenbund, Allgäu Haufen a See Haufen do velkého ležení u Weingartenu. V sobotu 1.dubna se jejich předáci dožadovali slíbené dohody v otázce artikulí, ale byli pochopitelně odmítnuti. Krajem zněly zvony a pobouření sedláci začali pálit hrady a kláštery - povstání konečně propuklo v plné míře. Ale bylo již pozdě - vojsko Švábské ligy již bylo na pochodu proti nim.
Truchsess hrál hru na ostří nože. Jeho vojsko bylo jedinou silou schopnou zasáhnout proti sedlákům a přitom měl proti sobě nejméně trojnásobnou přesilu. S podporou šlechty ani měst příliš počítat nemohl - jejich vojáků bylo třeba pro obranu. Proti Ulrichovi von Württemberg byl úspěšný a proti sedlákům si prozatím vypomohl předstíráním mírového jednání, ale nyní nadešla chvíle lámání chleba - má-li být povstání potlačeno, musí zvítězit rozhodujícím způsobem a s co možná nejmenšími ztrátami. Nesnadný úkol.
Truchsess se nejprve obrátil na příkaz vojenské rady proti Baltringenbundu (C), který napadal hrady a kláštery v okolí Riedu. Sedláci obchvatnými pohyby a několika dílčími srážkami v Laupheimu, Risslissenu a Oplingenu přinuceni ustoupit do Riedu. 2.dubna se shromáždili u Grunzheimu připraveni k boji. Ale Truchsess jej již nepronásledoval - obratným manévrem zabránil spojení povstaleckých svazů a nyní táhl proti svazu shromažďujícímu se u města Leipheim.

selská válka ve Švábsku.jpg

V táboře u Leipheimu bylo v tu dobu asi 4.000 sedláků pod velením Ulricha Schöna, k nimž se přidalo asi 250 obyvatel města (D). Duchovním vůdcem byl leipheimský kněz Jakob Wehe. Od severu mířila k brodu u vesnice Eichingen skupina asi 1.200 sedláků (E). Oddíl 4.000 sedláků pálil kláštery a hrady v údolí řeky Mindel (F). Dalších 6.000 ozbrojených sedláků stálo v Illertissenu (G). Plán sedláků byl dobrý, ale v této chvíli již nerealizovatelný - chtěli spojit tyto tři svazy a táhnout na Ulm. Kdyby jej uskutečnili o měsíc dřív, mohli snadno zvítězit.
Asi 3 km na západ od města Leipheim přitéká do Dunaje řeka Biber a zde se sedláci opevnili. Na svahu nad brodem zbudovali hradbu z převrácených vozů a do ní umístili svá děla a střelce. Zprava chránil toto postavení Dunaj a mokřady na podél jeho břehu, zleva les. Další povstalecké oddíly přehradily cestu na západním břehu na kopci nad cestou u vesnice Fahlheim asi 1 km od vozové hradby. Smysl tohoto postavení není zřejmý, zřejmě měl tento předsunutý oddíl přijmout boj, pak se stáhnout za řeku do vozové hradby a tím nalákat nepřítele k útoku přes brod před hlavně děl.
Vojsko Ligy, roztažené dlouhé kilometry po cestě, se jen pomalu shromažďovalo a řadilo u vesnice Nersingen. Aby získal čas k přípravě, uchýlil se Truchsess ke své obvyklé lsti a nabídl vyjednávání. To se bezvýsledně protahovalo přesně tak dlouho, dokud nebylo celé vojsko Ligy připraveno k boji. Ostatně sedláci se k nějakému útoku na řadící se oddíly pěchoty a jízdy nechystali. Chyběl jim k tomu dostatek odvahy, zkušené velení a spoléhali pouze na defenzivní taktiku. Získaný čas také umožnil truchsessovým zvědům dokonale obhlédnout povstalecká postavení, na jejichž základě byl zvolen bitevní plán.
Nejprve vyslal dva oddíly jízdy z Ulmu a Hessenska pod velením Sigmunda Bergera na druhý břeh Dunaje. Jezdci přebrodili řeku a u vesnice Eichingen si počíhali na právě dorazivších 1.200 sedláků, které bez obtíží pobili. Jen nemnoho jich uniklo. 250 mužů padlo na útěku do zajetí.
Mezitím se dala do pohybu hlavní masa vojska Ligy. Vpředu byl seřazen "ztracený houf", za ním dva čtverce landsknechtů a na pravém křídle zbylé oddíly jízdy. Ztracený houf měl za úkol přilákat palbu povstaleckých děl, když bude překonávat brod, pak se pokusit vyběhnout svahem vzhůru a napadnout palebná postavení, čímž by umožnil bezpečně překonat brod zbytku vojska. Selské postavení bylo silné a nebezpečí ztrát u brodu vysoké.
Předsunutý oddíl sedláků ustupoval, ale zjevně podcenil možnosti ligistické jízdy a ještě na cestě k brodu byl dohnán, obklíčen a zmaskrován. Když sedláci viděli zkázu svého předvoje a sílu vojska na ně se odhodlaně valícího, propadli panice a jejich bojová morálka vzala za své. Ulrich Schön se sice pokusil zamezit protivníkově jízdě proniknout za řeku a urychleně vyslal k vesnici Bühl záložní oddíl, ale ani ten nebyl sto jezdce zastavit. Veliteli jízdy Frowinovi von Hutten tedy zakrátko nestálo nic v cestě a mohl dokončit takřka učebnicový obchvatný manévr.
A zatímco jízda již pronikla na druhý břeh, nastupovala do útoku také pěchota. Když ztracený houf vstoupil do řeky, povstalecká děla vypálila, ovšem s nevelkým úspěchem. Landsknechti přebrodili řeku a postupovali směle vpřed. Mnozí sedláci již prchali, když ztracený houf dorazil k hradbě vozů a zahájil boj. Když se do boje pustil i první čtverec, bylo rozhodnuto. Hradba byla dobyta a většina sedláků prchala směrem k městu. Ti, kteří prchli jako první měli šanci. Ti, kteří začali prchat až v průběhu boje, již ne. Jízda objela vozy a masakrovala prchající zprava. Zezadu je pronásledovali landsknechti. Mnohým nešťastníkům proto nezbylo než běžet k řece a hledat spásu ve vlnách Dunaje. Ale nejméně 400 z nich se jich při pokusu přeplavat řeku utopilo. Asi 500 mužů pobila jízda na cestě a v polích před Leipheimem. Dvěma tisícům sedláků se však podařilo dostat se do města včas a odtud prchali dál do polí. Jakob Wehe a UIrich Schön byli spolu se dvěma dalšími selskými předáky zajati a hned po krátkém soudu sťati. Takto neslavně tedy skončila první velká bitva německé selské války.

schéma bitvy u Leiheimu.jpg

U Leipheimu pak vojsko tábořilo celý týden. Landsknechti požadovali dodatečnou odměnu za vítězství nebo svolení k drancování. Dokonce hrozili změnou strany, jelikož Truchsess neměl v danou chvíli hotovost a drancování se z taktického hlediska snažil vyhnout. Použil jej však jako pohrůžku na setkání se zástupci měst a obcí. Ti slíbili složit finanční obnos výměnou za Truchsessovu ochranu. Takto mazaně tedy získal Truchsess prostředky k výplatě vojska a 10.dubna vytáhl v čele spokojených oddílů směrem na jih proti zbylým silám povstalců.
Baltringenbund totiž opět vytáhl do pole (H) - napadl jeho vlastní statky a oblehl hrady Waldburg, Zeil a Wolfegg. Truchsess jejich jednotlivé oddíly ve dnech 11.-12.dubna jeden po druhém porazil a definitivně rozprášil. Jen malý zbytek odmítl složit zbraně a pod vedením pastora Floriana se připojil k See Haufen.
14.dubna se u města Wurzach setkal se 7.000 dolnoalgäuskými sedláky vyzbrojených 4 děly. Ovšem hrozivé šikování ligistických landsknechtů a pouhé tři salvy z děl stačily na to, aby se dali na ústup. Ústup se změnil v panický úprk, když Truchsess zavelel "vpřed" své jízdě ukryté dosud za městem. Jízda vyrazila přímo proti prchajícím sedlákům a rozsekala je na kusy.
Třetí povstalecký svaz See Haufen mezitím obsadil několik hradů, ale hlavně shromažďoval pod svůj prapor všechny muže ještě ochotné bojovat a na 13.dubna svolal do kláštera Salem velký vojenský sněm. V táboře u Bermatingenu se sešlo 10.000 mužů, včetně zbytků Baltringenských. Podařilo se také získat podporu měst Buchhorn, Friedrichshafen a Wollmatingen. Sněm rozhodl vytáhnout proti Truchsessovi (I).
15.dubna bily po celém kraji zvony a sedláci táhli do boje. Obě vojska se setkala nadohled města Weingarten. Truchsess byl opět v nezáviděníhodné situaci. Před sebou měl nejistou bitvu s vcelku odhodlaným a dobře vyzbrojeným soupeřem (12.000 mužů s velký množstvím palných zbraní) a nadto přicházely zprávy o blížících se oddílech z Allgäu a Hegau. Zaduněla děla a Truchsess seznal, že tak snadné jako u Wurzachu to tentokrát nebude. Sedláci nejenže stáli pevně na svých pozicích, ale jejich děla působila v řadách landsknechtů pěknou paseku. Vědom si, že nejistého výsledku této konfrontace, stáhl Truchsess své oddíly z dostřelu za vesnici Gaisbeuren. Zde se vojsko rozložilo k přenocování. V noci hlásili zvědové, že sedláci zřejmě chystají noční přepad s cílem ukořistit nebo alespoň zničit ligistická děla. Okamžitě dal vyhlásit poplach a nechal zapálit vesnici, aby se nepřítel nemohl pod rouškou tmy přiblížit. Sedláci vedení Eitelhansem Ziegelmullerem byli nuceni ustoupit.
Druhý den byla velikonoční neděle. Obě strany se dohodly na klidu zbraní a začalo vyjednávání. V průběhu dne se ale sedláci posunuli blíže nepříteli. Opustili svou výhodnou pozici na svahu a táhli svá děla na dostřel k Gaisbeurenu. Vrchní velitel ligististické jízdy Frowin von Hutten už už řadil své muže do útoku, když mu v tom Truchsess zabránil vzkazuje sedlákům svou ochotu dále vyjednávat. Byl si vědom, jak velký risk by znamenal frontální útok.
A tak 17.dubna uzavřely obě strany ve Weingartenu dohodu. Velkou roli při tom zřejmě sehrály úplatky a sliby selským vůdcům. Truchsessovi emisaři rovněž přemluvili k podpisu zástupce sedláků z horního a dolního Allgäu. Tím si elegantně uvolnil ruce pro další operace proti sedlákům v jiných krajích. Nyní mohl vytáhnout na sever do Württemberska. Ačkoli Allgäuští sedláci brzy prohlédli zradu svých vůdců a smlouvu vypověděli, Truchsess již byl mimo nebezpečí obklíčení a porážky.

Pozn. Smlouva z Weingartenu je nejlepší ukázkou nejednotnosti vzbouřených sedláků. Nejenže se jí za přísliby splnění artikulí nechali zpacifikovat, ale ještě se jí nakonec nechali poštvat proti sobě. Sedláci ze Seehaufen se jí cítili natolik zavázáni, že později pozvedli zbraně proti Hegauským sedlákům, kteří k ní nepřistoupili. Ti zase odmítli přijít na pomoc württemberským, protože jim před časem odmítli přijít na pomoc. Každý svaz hleděl především na své vlastní zájmy a jen nerad opouštěl svůj kraj.

Hlavní síla schwarzwadských sedláků ležela v táboře u Hufingenu. Když k Hansi Müllerovi von Bulgenbach dorazily zprávy, že Truchsessovy oddíly postupují na západ a drancují vesnice v Bodamského jezera (J), vytáhli proti němu (K). Truchses je však v bitvě u Hohentweilu snadno odrazil. Pořažení schwarzwaldští zamířili na pomoc svým druhům k Freiburgu (L). Věda, že jih se mu podařilo zpacifikovat, zamířil Truchsess na sever do Württemberska (M), kde zavládly nové nepokoje.
Zde byl vévoda Bádenský od 17.dubna obléhán snad 18.000 sedláky, kteří se dožadovali vstupu do města a jeho připojení k povstalcům. Tři noci zkoušeli zvědové najít cestu přes městské hradby až 19.dubna se jim zdařilo zmocnit se překvapivým útokem hradu nad městem. Ještě za tmy namířili na město ukořistěné těžké dělo a spustili palbu. To byl pádný argument pro další vyjednávání. Odpoledne bylo s městskou radou ujednáno, že město povstalcům otevře své brány.
Když sedláci takto posílili své pozice, vrátily se jejicj jednotlivé oddíly domů, aby vyjednávaly se svými zeměpány. Bulgenbach tak vlastně vymanévroval sám sebe, ale boj nevzdal. Spolu s oddíly z Schwarzwaldu a Klettgau bojoval dbobnou válku až do léta, kdy byl definitivně zpacifikován.

leipheim_celek.jpg