Švábská válka 1499    V dánských službách 1500-1503    Válka o landshutské dědictví    Ravenna 1512    Creazzo 1513   
Marignano 1515    Bicocca 1522    Böblingen 1525    Königshofen 1525    Leipheim 1525    Frankenhausen 1525    Pavia 1525   
Sacco di Roma 1527    Alžír 1541    Cerisoles 1544   

Válka o landshutské dědictví, 1504-1505

V roce 1255 bylo dosud celistvé Bavorské vévodství (Herzogtum Bayern) rozpůleno na Horní Bavorsko (Oberbayern) a Dolní Bavorsko (Niederbayern). Roku 1329 došlo k dalšímu dělení, tentokrát na tři kusy - Nittenau, Wulkersdorf, Plitting z Dolního Bavorska a Pettenreuth z Horního Bavorska připadly nově zřízené Horní falci (Oberpfalz). Roku 1447 vévoda Heinrich von Landshut anektoval Dolní Bavorsko, jehož poslední vévoda (a jeho vězeň) zemřel bez následníka. Jeho syn vévoda Georg "Bohatý" von Bayern-Landshut zemřel 1.prosince 1503 rovněž bez mužského dědice a podle rodového zákona Wittelsbachů měl být jeho nástupcem jeho bratr vévoda Albrecht IV. von Bayern-München. Ale v závěti ustanovil mrtvý vévoda Georg svou šestadvacetiletou dceru Elisabeth (a tím i jejího o 2 roky mladšího manžela falckraběte Ruprechta von der Pfalz) jako jediné dědice. Vévodova smrt byla rodinou 5 dní tajena a tuto dobu využil Ruprecht, aby se zmocnil vévodství Landshut a zejména bohatých pokladů zlata a stříbra na hradě Burghausen nad městem.
To si Albrecht pochopitelně nenechal líbit a domáhal se svého práva u císaře, který obě strany svolal do Augsburgu, aby přednesly svá práva a vyslechly soud z úst císaře, který ustanovil prozatímní regenty landshutského panství. Jak mohli zasvěcení předvídat, 23.dubna Maxmilián rozhodl spor ve prospěch Albrechta. Jako protihodnotu za toto své rozhodnutí si z landshutských zboží nárokoval území v Kitzbühlu, Kufsteinu a Rattenbergu.
Falckraběnka Elisabeth věděla, které straně je císař nakloněn, a rozhodla se proto domoci se svých práv silou. 17.dubna 1504 vyzvala ostrým listem regenty na landshutské radnici, aby neprodleně opustili město. Ti zasedli k poradě, ale nejednali dlouho, protože z hradu Trausnitz nad městem se zahřmělo a dělová koule vypálená na radnici naznačila velmi jasně, jaké rozhodnutí se od nich očekává. A aby bylo úplně jasné, kdo je tady pánem, vyjela falckraběnka oděna v bílo-modrých landshutských barvách na čele hradní posádky a s válečným kladivem v ruce dolů k městu a obsadila je vojáky svého manžela. Regenti kvapně uprchli z města a měšťané složili hold věrnosti falckraběti Ruprechtovi v zastoupení jeho krásné a odvážné ženy.
Nad Ruprechtem a jeho přívrženci byla okamžitě vyřčena říšská klatba a rozhořela se válka o landshutské dědictví (Landshuter Erbfolgekrieg), která na několik měsíců roku 1504 zachvátila jihovýchodní Německo.

Kufstein 1504

Za vévodou Albrechtem stála Švábská liga, markrabě Friedrich von Bayreuth und Brandenburg, vévodové von Württemberg a von Sachsen, lantkrabě von Hessen, falckrabě von Veldenz, mocné říšské město Norimberk a především král Maxmilián, který ruprechtovo odmítnutí verdiktu a čin jeho manželky považoval za vzpouru. Jejich spojená síla disponovala více než 20.000 muži polních vojsk a dalšími 30-40.000 muži posádek. Diplomaticky je podporoval také český král Vladislav Jagellonský.
Ruprecht se mohl spolehnout jen na pomoc svého otce a dolnobavorské šlechty - např. hraběte Wilhelma von Henneberg-Schleusingen, hraběte von Montfort, lantkraběte von Leuchtenberg a dalších. Na druhou stranu držel v dubnu 1504 ve své moci většinu sporných měst a hradů. Jeho síly byly oproti Albrechtovi ploviční a čítaly něco přes 30.000 mužů. Do pole mohl vyslat 10.000 pěších a okolo 3.000 jezdců. Aby zlepšil pro něj nepříznivý poměr sil neváhal vydat značnou sumu peněz a vyslal do Čech svého nejlepšího velitele Ludwiga von Eyb, aby zde najal žoldnéře. Nejvyšší kancléř Albrecht z Kolovrat obdržel tučný obnos, aby jim nebránil přijmout tuto službu, přestože jejich král podporoval stranu opačnou.

Válka vypukla koncem dubna. Albrecht hájil svá práva, Maxmilián zasahoval proti vzbouřencům, kdežto Friedrich viděl především příležitost se obohatit. Proto začal ihned vyvíjet bojovou činnost. Vyslal své oddíly přes hranici v pohoří Fichtelgebirge a obsadil Wunsiedel, Nagel a Reichenbach, zničil Mehlmeisel a další několik dalších vesnic. Falčtí odpověděli útokem na Entgelt. Taky na opačném konci Bavorska měla se rozhořela tzv. "malá válka", při níž docházelo jen k nevelkým nájezdům na území nepřítele a k plenění vesnic a obléhání měst. O událostech nás dobře inormuje rýmovaná kronika Christopha Triemanna. 3.května napadli muži ze Sulzbachu (albrechtova strana) vesnice Iber a Dürnsricht. V odvetu za to zničili falčtí z Hahnbachu město Kalchreuth. Při boji byli zastřeleni dva Hahnbachští a obě strany měly po několika raněných. 7.května přitáhl Balthasar von Seckendorff s falckým oddílem před sulzbašský hrad Holnstein. Pokus o jeho dobytí neuspěl a velitel Redwitz hrad ubránil. 24.května vytáhli Hahnbachští proti Sinnleithenu, přičemž jeden Hahnbacherský přišel o život. 28.května Ambergerští vyplenili 3 mlýny na Rosenbachu a 2.června zase Sulzbachští vyplenili Traßlberg a Altmannshof 7.červa se muži z Ambergu koupali v Albershofu a nevšimli si příchodu Sulzbašských. Nakonec byli rádi, že se jim bosým a nahým podařilo utéci. 16.června Sulzbašští pod vedením Sebalda Stibera, syna městského místodržícího Albrechta Stibera, uloupili u Kastleru stádo dobytka o počtu asi 200 kusů. Kastlerští je však pronásledovali a po krátké bitce, v níž přišli o život 3 muži na obou stranách, lupiče zahnali a svůj dobytek získali zpět. 19.června se 300 Hahnbachšských vydalo na loupežnou výpravu do sulzbachšského kraje. Albrecht Stiber a hejtman Spönmesser se jim postavili s 300 muži a 90 jezdci. Pak Ambergští přepadli Seibertshof, Siebeneichen, Lobenhof a Oberschwaig, vyloupili je a mnoho domů zapálili. Z hamru na Rosenbergu vzali kovadlinu a všechno železné náčiní. Sulzbachští za to vypálili z pomsty Schöpfendorf, Gehrsricht, Pfaffenhof a Unterschwaig. Ambergští kontrovali tím, že na sulzbašských městský pastvinách uloupili dobytek. Sulzbašští si však na ně počíhali v záloze a zabili 3 muže a získali zpět část uloupených dobytčat. Pak Sulzbachští přitáhli před hrad Jobsta von Brand, jenž bojoval na falcké straně v Dolním Bavorsku, a vypálili jej.
Mezitím Albrecht uzavřel spojenectví s říšským městem Norimberkem (Nürnberg), kterému přislíbil 40.000 zlatých. Norimberští ve válce viděli příležitost jak rozšířit městské državy a 7.června přitáhli před město Lauf. Po dvoudenním obléhání se město 9.června vzdalo. Norimberské vojsko táhlo dál, obsadilo Happurg, hrad Reicheneck, klášter Engelthal a 21.června stálo před Altdorfem hájeným Georgem von Mistelbach. Norimberští nasadili proti městu velkou palebnou sílu 3 obléhacích děl, 19 děl polních a 36 hákovnic. Již první střela z "Eule" (Sovy) prostřelila městskou zeď a přes 110 kg těžká kule doskákala ulicí přímo před radnici. Altdorfští odolávali 25.června, kdy představitelé města začali vyjednávat o kapitulaci. Do začátku července si Norimberští podrobili celou zemi až na hranice sulzbašského kraje. Z této strany již od falckých nehrozilo žádné nebezpečí. Zato obléhání města Neumarkt se Norimberským nepodařilo. Rozložili se před městem se všemi děly a 3.100 pěšími, 250 jezdci, 600 měšťany a 300. Město odolávalo 16 dní a tu dorazila zpráva, že se městu blíží na pomoc zhruba dvakrát silnější falcko-české vojsko. Norimberští museli zanechat obléhání a kvapně odtáhnout.

mapa války o landshutské dědictví

V srpnu dorazilo z Čech do Horní falce okolo 5.000 peších a 700 jízdních pod vedením bratrů Jindřicha a Jetřicha z Gutštejna. Dalšími veliteli byli např. Jan z Veitmile, Matyáš Libák z Radovesic, Albrecht ze Šternberka a mnozí další. Vybaveni byli tradičními bojovými vozy, velkým množstvím pavézníků a také mnoha ručními palnými zbraněmi. Mnoho českých střelců v té době již tvořilo posádky důležitých pevností. Příchodem Čechů se poměr sil v Horní falci rázem změnil ve prospěch Ruprechta. Obě strany zde totiž měly zhruba po 3.000 mužích a odvažovaly se jen menších výpadů.
Na konci července 1504 vpadlo z Brandenburska do Horní falce vojsko pod velením Alexandera von Luchau a Balthasara Bibrizsche (asi 3.000 mužů) vyslané markrabětem Friedrichem. Postupovali od Wunsiedelu (asi 30 km západně od Chebu) a počínali si spíše jako mongolští nájezdníci než sousedé hájící práva svého spojence. Ostatně, oba velitele zajímala spíše kořist než zájmy jejich pána a většina vojáků jejich motivaci ochotně sdílela. Jejich cílem byl klášter Waldsassen požívající již od roku 1411 ochrany falckrabat. 4.srpna brandenburští klášter přepadli a důkladně vyrabovali. Jejich řádění nebyl ušetřen ani kostel, v němž pobrali nebo poničili svěcená roucha, knihy a mešní náčiní. Klášterní budovy převrátili doslova vzhůru nohama, protože podle vyprávění zde měl být uložen poklad. Ten však nenalezli a ze vzteku klášter zapálili. Shořelo vše, dokonce i kostel. Jejich dalším cílem byl hrad Ebenöde (dnes Ebnath). Jejich pokus o náhlý přepad nevyšel a hrad útoku odolal, navzdory přesile útočníků. S obléháním se nehodlali zdržovat a tak brandenburští táhli dál směrem domů.
Waldengefälle, 9.8.1504Mezitím Kaspar von Erlbeck, místodržící von Parkstein, shromažďoval všechny bojeschopné muže z okolních falckých území do Kemnathu. Shromáždil jich asi tisíc, vesměs obyčejných venkovanů. Jen nemnoho jich mělo bojové zkušenosti a skutečných vojáků měl ještě míň. Přesto je vedl neohroženě proti přesile doufaje, že nezkušenost svých mužů vyváží dobrým průzkumem a vhodnou volbou místa a času útoku. Štěstěna mu byla příznivá hned nadvakrát. Jednak dorazili Češi, jejichž jízda se záhy připojila k jeho mužům, a nadto narazil na brandenburské právě to ráno 9.srpna, kdy tábořili mezi vískami Schwarzenreuth a Waldengefälle nedaleko Ebenöde. Spíše než tábor vojska připomínalo jejich ležení tábor loupežníků. Již se cítili v bezpečí a večer si dělili kořist. Hromadně se opili klášterním vínem a nyní vyspávali opici. Nikdo nehlídal, i bubeník zavěsil svůj buben na buk a spal jako zabitý. Kaspar von Erlbeck se se svými muži tiše přiblížil a vpadli do ležení. Brandenburští vůbec nebyli schopni klást odpor a prchali zmateně na všechny strany. Někteří se snažili ukrýt v blízké vísce Waldengefälle, což byly vlastně všehovšudy jen 2 dvory. Byli však pronásledováni a do jednoho pobiti. Při tom ovšem oba dvory lehly popelem. Češi také ukořistili brandenburský prapor, který pak byl uchováván po dlouhé roky v kostele v Kemnathu. Bubeník při tomto nečekaném přepadu neměl ani čas sundat svůj buben ze stromu a ten na něm zůstal viset až do konce boje. Tento buk pak byl znám jako "Trommelbuche" (Bubnový buk) až do roku 1860, kdy padl. Dnes však už nikdo přesně neví, kde stával. Počet zabitých brandenburských byl odhadován na 1.000. Falckých a Čechů padlo jen pár. Dodnes nese místo boje jméno "Schlachtung" (Jatka). Archeologické nálezy pocházející z této bitvy si můžete prohlédnout ve Wunsiedelu v místním FGV-Museum.

Protistrana nato zahájila psychlogickou válku proti Čechům. Lhostejno, že mezi nimi byli kališníci i dobří katolíci, znovu z kazatelen zaznívaly štvavé projevy o českých kacířích. Maxmilián se dokonce obrátil s žádostí na papeže Julia II., aby bavorskému kléru zvláštním listem přikázal tato kázání přímo nakázal. Výsledkem bylo, že všichni Češi v Bavorsku poskytovali své dobré služby pouze Ruprechtovi. Spojené falcko-české postupovalo krajem a 11.srpna stálo před Schwandorfem. Už po 2 dnech ostřelování město kapitulovalo a bylo spolu s hradem Fronbergem vydrancováno. Čechům se tažení líbilo a úspěchy je přirozeně povzbuzovaly. S potěšením proto jejich velitelé v Ambergu souhlasili s ruprechtovým rozhodnutím, dobýt sousední město Sulzbach, jenž by bylo dobrým východiskem pro vpád na norimberská území. Falcké vojsko o 3.000 mužích pod velením Ludwiga von Eyb stálo u Hahnbachu, Češi rozložili svůj tábor u Schönlindu (Vilseck) v počtu přes 6.000 mužů.

Sulzbach v roce 1537 29.srpna přitáhli falčtí před Sulzbach a zaujali postavení na kopci Galgenberg v bezprostřední blízkosti města. Tam zbudovali dvě vozové hradby, které posílili valy, a v nich zřídili své tábory. Falcký hejtman Kaspar Erlbeck vstoupil jako vyjednavač do města a požadoval kapitulaci. Byl však z města vykázán a obléhání začalo.
Sulzbachští byli na obléhání dobře připraveni - rozdělili měšťany do rot, postarali se o zásoby a strhli všechny budovy a stromy před městem, aby měli volné předpolí pro střelbu. Svá dvě děla umístili do palebných postavení a obyvatelům vydali ze zbrojnice zbraně a výstroj. Vojenské velení měl hejtman Spönmesser, ale hlavní osobou ve městě byl mladý a agilní Sebald Stiber, jenž 9.srpna přvzal úřad místodržícího po svém zesnulém otci.
Oblehatelé se soustředili zejména na sektor Nové brány (Neutor), na níž zaměřili svá tři děla, která opevnili valy. Z města naopak na tyto pevnůstky zaměřili svou palbu. Celkem však střelba z obou stran nezaznamenala žádný podstatný úspěch. Obléhatelé se proto rozhodli pusunout palebná postavení blíže ke hradbám.
Brzy ráno 31.srpna podniklo 42 sulzbachšských výpad z města a zaútočili na pevnůstku a pobili 35 mužů, včetně několika ambergských dělostřelců. Po obsazení pevnůstky Sulzbachští svlékali zbroje padlých, sbírali zbraně a polevili v ostražitosti. A tu přišel protiútok. Sulzbachští byli z dobzté pozice vytlačeni a kromě 12 byli na útěku k městu všichni pobiti. Obléhatelé se z této epizody poučili a postavili proutěné ploty na přístupech od města.
Střelba na krátkou vzdálenost nyní působila na městském opevnění značné škody a velitelé se proto odhodlali k přímé zteči. Dvakrát pokusili dobýt hradby útokem, ale pokaždé byli se ztrátami odraženi. Češi se pokoušeli ke zdím proniknout pod ochranou svých velkých dřevěných pavéz. Při prvním útoku obránci zjistili, že jejich olověné kule české pavézy neprostřelí. Proto nechala městská rada sezbírat po domech všechno cínové nádobí a z nich odlít na 6.000 cínových kulí, které již pavézy obvykle prostřelily.
Hejtmané Kaspar Erlbeck a Oswald von Seckendorff opakovaně vyzývali město ke kapitulaci, ale Stiber, Spönmesser a městská rada se nevzdávali, neboť již byli uvědoměni, že se podnikají kroky k jejich záchraně. A skutečně ráno 2.září přibyl do města Kunz Schott s 38 dobře vyzbrojenými jezdci vyslaný markrabětem Friedrichem von Brandenburg-Ansbacha a Phillip von Rüdikheim v pověření říšského města Nürnberg s 30 jezdci a 200 pěšáky. Do města se dostali po celonočním pochodu bez obtíží, protože obléhatelé město zcela neobklíčili a ranní hlídky byly zahnány jezdci.
V noci na 3.září zaslechli Sulzbachští od hradeb svérázný hluk. To se útočníci se pokoušeli zdi podkopat. Sulzbachští okamžitě začali kopat protištolu a útočníci se svého pokusu vzdali. Ráno 4.září stál před bránou opět vyjednavač s bílým praporem.
Ludwig von Eyb, Johann von Weitmühl, von Guttensteinové a Albrecht von Sternberg se opět setkali se Sebaldem a Sebastianem Stiberovými, Spönmesserem a s městskou a jejich nabídka je velmi překvapila. Obléhatelé nabídli okamžitý mír a nazítří odchod vojska. A to vše dokonce bez jakýchkoliv podmínek, vyjma té, že Sulzbachští nepodniknou žádné akce, které by narušily odchod. Nabídka byla samozřejmě vyslyšena a navečer stvrdili všichni zúčastnění mír společnou hostinou. Navzdory úmluvě však obyvatelé blízkého Lindhofu nějakým způsobem zasáhli do spořádaného ústupu a falčtí jej vypálili.
Tato náhlá změna byla vojákům vysvětlena tím, že se blíží mocné vojsko vedené samotným Maxmiliánem I. Velká polní bitva nebylo to, co by falcko-české vojsko právě vyhledávalo a tak byl ústup přijat spořádaně jako taktický. Ve skutečnosti však důvod ústupu velitelé zatajili. I jim bylo již déle než měsíc tajeno, že ten, za koho bojují, totiž falckrabě Ruprecht von der Pfalz, zemřel 20.července. Pokud by byla situace příznivá, nevadilo by jim dovést obléhání Sulzbachu do konce, pak podniknout nájezd na norimberské území a teprve poté obtěžkáni tučnou kořistí ukončit svou válku. Ale Sulzbach se držel a 4.září od Donauwörthu vytáhlo k městu spojené vojsko Maxmiliána I. a vévody Albrechta von Bayern-München čítající 4.000 pěších a 1.200 jezdců. V Hiltpoldsteinu se k nim dále připojily oddíly říšského města Nürnberg a markraběte Friedricha von Brandenburg-Ansbach. Tím získali početní převahu.
Česko-falcké vojsko ustupovalo k Regesburgu, do jehož okolí dorazilo 11.září. Zde se však skutečnost o ruprechtově smrti provalila a pro vojáky tím válka skončila. Německé oddíly se jednoduše rozešly a Češi zamířili k hraničnímu hvozdu. Češi nocovali na dohled Regensburgu a 12.září se vydali na cestu domů - měli namířeno přes Cham a Furth im Wald na Domažlice. Vrchní velitelé v čele několik set jezdců spolu se svými zásobovacími vozy a všemi děly vyrazili rychle vpřed a tím opustili svou pomalu se sunoucí pěchotu (3.000 mužů a více 180 vozů) vedenou Matyášem Libákem z Radovesic. Jízda nocovala již před Chamem, zatímco pěchota stále ještě v blízkosti Regensburgu.
Když Maxmilián obdržel zprávu o protivníkově ústupu od Sulzbachu, změnil směr a pokusil se přehradit mu cestu na Regensburg. To se jen těsně nepodařilo, ale i tak se k soupeři velmi přiblížil. Rozpad falckého vojska nemohl zůstat Maxmiliánovi a jeho velitelům utajen a v oslabeném českém kontingentu vytušili snadnou kořist. Plán byl jasný: jízda Čechy dožene, objede a napadne tak, aby jim znemožnila sestavit vozovou hradbu. Do té doby dorazí rychlým pochodem pěchota a dobyde vozy. Hned ráno 12.září proto vyrazil Kasimir von Brandenburg s oddílem 400 jezdců, aby splnil svůj úkol. Za nimi se vydal Maxmilián se zbytkem jízdy a v jeho stopách chvátala pěchota.
Wenzenbach, 12.9.1504Čelo tříkilometrové české kolony se 12.září okolo 11 hodiny dopolední nacházelo u Schönbergu, resp. mezi městečky Wenzenbach a Bernhardswald asi 10 km SV od Regensburgu, když se z boku nečekaně objevil Kasimir se svými jezdci. První úkol (zastavit Čechy) se zdařil, protože ti ihned správně pochopili situaci a začali zaujímat obranné postavení a návrší Schönberg. Vozy v čele ve spěchu sjížděly z cesty a řadily se do linie, zatímco střed kolony maximálně zrychlil svůj přesun. Druhý úkol (zabránit postavení vozové hradby) však již tak snadný nebyl a Češi již při něm nespolupracovali. Proti jezdcům vyběhli pavézníci, kopiníci se šikovali proti útoku a střelci nabíjeli své zbraně či napínali kuše. Češi perfektně pokryli prostor v prostoru cesty a zaštítili spojování vozů. Kasimir nemohl ztrácet čas objížděním řadících se vozů a musel zaútočit přímo. Jeho pokus byl ale zastaven pavézníky a kopiníky a několik jeho mužů vyřadila i střelba. Půtky pokračovaly s jezdci však pokračovaly a obě strany věděly, že hrají o čas - Češi se snažili uzavřít vozovou hradbu, Bavoři vyhlíželi posily. Postavení na Schönbergu už bylo pevné, ale polovina české kolony byla stále ještě na cestě. A na ni okolo poledne zaútočil Maxmilián se svou jízdou. Čechům bylo jasné, že na Schönberg se nedostanou, opustili vozy a zformovali obrannou čtvercovou formaci vedle cesty, z jedné strany chráněni proti jízdě stojícími vozy. Kopiníci opět kladli houževnatý odpor a sám král byl českým kopím stažen z koně, zachránila ho jen jeho skvělá zbroj. Kníže Erich von Braunschweig byl bodnut takovou silou, že hrot pronikl zbrojí a on padl z koně. Jen se štěstím unikl z vřavy živ. I když útoky jízdy neuspěly, přece jenom zastavily pohyb kolony. Jakmile dorazila pěchota, stáhl Maxmilián své jezdce a nařídil frontální útok. Jeho pěchota seřazena do tří oddílů vyrazila vpřed, početní střelci v jejich řadách vypálili na Čechy a zaútočili. Boj zuřil asi hodinu a o české houževnatosti svědčí to, že jich v polích mezi Wenzenbachem a Bernhardswaldem padlo na 1.600. Přibližně 700 jich bylo zajato a s nimi padla do bavorských rukou i polovina vozů. Matyáš Libák z Radovesic se svými muži odrazil útoky Kasimira von Brandenburg a uzavřel hradbu. Tuhý boj za Wenzenbachem natolik vyčerpal a dezorganizoval maxmiliánovy jednotky, že nebyly sto pokračovat v dalším boji proti vozové hradbě. Boj skončil v časném odpoledni a Libák se asi 700 muži zrušil hradbu a co nejrychleji ustupoval po sestě k Chamu. Bavorská jízda jej již nepronásledovala.
Maxmilián s tak tuhým bojem vůbec nepočítal a svého vítězství, byť neúplného, si velmi proto považoval. Všem zajatcům udělil milost bez nároku na výkupné a výjev z bitvy u Wenzenbachu dodnes zdobí jeho sarkofág v Innsbrucku.

Pozn. Tato událost je v německé literatuře uváděna jako bitva u Schönbergu jen zřídka. Častěji bývá nazývána bitvou u Wenzenbachu nebo jako bitva na Hafenreutherském poli u Bernhardswaldu. V české literatuře se uvádí jen jako bitva u Schönbergu.

Dole zbroj zhotovená Lorenzem Helmschmiedem, v níž Maxmilian prokazatelně vjel do Regensburgu v podvečer po bitvě u Wenzenbachu. Lze se snad domnívat, že v této zbroji i bojoval. Dnes si ji můžete prohlédnout v Hofjagd- und Rüstkammer v Kunsthistorickém muzeu ve Vídni.

mapa tažení českého vojska   zbroj Maxmiliána I.

Dva dny po bitvě u Wenzenbachu zemřela 15.září také falckraběnka Elisabeth a falcká věc se zdála být nadobro ztracena. Zůstali tu však dva malí synové - dvouletý Otto Heinrich a ani ne roční Philipp. Obrany jejich práv proti svému otci kurfiřtovi Philippovi se ujal jejich strýc falckrabě a vévoda Friedrich, ruprechtův bratr, a válka pokračovala. Mezitím vyzval Maxmilián opět všechna města a hrady v horním Bavorsku, aby se poddala jeho vůli. Mnohá tak učinila hned, některá až když se blížilo císařské vojsko, ale velitel pevnosti Kufstein Hans von Pienzenau zůstal loajální falcké straně.
Kufstein byl klíčovou pevností třežící cestu podél řeky Inn vedoucí na jih příkrými údolími předhůří Alp. A byla to pevnost velmi mocná se dvěma obrovitými dělovými věřemi a množstvím dělových bašt. Poloha vysoko na skále nad řekou a městem ještě znásobovala její obranyschopnost. Pienzenau se na teď již nevyhnutelné střetnutí připravoval velmi pečlivě a nechal přivézt děla z okolí a zásobil se bohatě municí a prachem. Maxmiliánovo vojsko nebylo na takto náročné dobývání připraveno a za situace, že by se falčtí spojili a vytáhli pevnosti ku pomoci, ocitl by se císař ve velmi nedobré situaci.
Maxmilián si byl tohoto rizika vědom, ale musel vzpurnou pevnost získat zpět do svých rukou. Už kdyby jen pro ukázku, jak naloží se vzbouřenci proti jeho majestátu. Táhl dál Bavorskem k jihu, ale do Innsbrucku vyslal instrukce, aby mu byli posláni další muži a hlavně jeho nějtěžší obléhací děla uložená v císařské zbrojnici - Türkische Kaiserin, Burgunderin, Greuliche Löwe, Schöne Kathl, Erdbidmerin, Purlepaus a Weckauf, jejichž kule vážící 100-150 kg byly jediné sto rozmetat silnou obranu pevnosti.
Koncem září roku 1504 přitáhly pod Kufstein oddíly císařského vojska. Sám císař přijel 30. září a ihned se ujal velení. Měl k dispozici okolo 9.000 mužů, které rozdělil na tři oddíly, a jimi obklíčil pevnost a město pod ní. Při obhlídkách jeho oku neuniklo, že nejslabším článkem obrany jsou městské hradby přiléhající k řece a neřídil na ihned soustředit palbu ze svých polních děl. O pevnost se zatím rozvážně nepokoušel. Měl čas - o falckých silách v okolí nebylo slyšet.
Město hájilo kromě jeho vlastních obyvatel asi 300 až 400 většinou českých žoldnéřů dobře vyzbrojených ručními palnými zbraněmi. 4. října opakoval císař svou výzvu, aby se město vzdalo. Obyvatelům slíbil beztrestnost, vojákům volný odchod. Pienzenau odmítl a dál odpovídal palbou z pevnosti, která působila značné starosti císařským dělostřelcům ostřelujících město. Nebyli zatím sto rozbořit městskou hradbu. Legenda (vypráví se však na příliš mnoha hradech) vypraví, že aby umění císařských zesměšnil, nechal Pienzenauer zametat zdi košťaty. Nicméně druhý říjnový týden slavila střelba úspěch a vodní hradba padla. Současně připluly na vorech z innsbrucké zbrojnice těžké obléhací kusy. Za těchto okolností by bylo pokračování v odporu sebevraždou a 12. října město kapitulovalo. Česká posádka dostala volný odchod, jak jí bylo slíbeno. Měšťané byli potrestáni odebráním některých svých výsad a bylo jim uloženo na své náklady opravit poničené hradby.
Ale na pevnosti se Hans von Pienzenau navzdával - naopak. Krátkou přestávku způsobenou císařským obsazováním města a přesouváním na nové pozice, využil k posílení obrany. Stále ještě spoléhal na falcké osvobozující vojsko. Maxmilián, jehož posledním přáním bylo ničit vlastní pevnost a plýtvat přitom vlastními prostředky, znovu vyslal na pevnost své vyjednavače. Když ale Pienzenau žádal 4-týdenní lhůtu, v naději, že do té doby se objeví falcké vojsko, došla Maxmiliánovi trpělivost a rozhodl se velmi nerad pro dobývání.
13. října začalo ostřelování ze všech stran a 16.října leželo vnější opevnění v troskách. Na nabídku odevzdání pevnosti výměnou za volný odchod měl dle výšezmíněné legendy Maxmilián odvětit: "Takže zahodí váš hejtman konečně ta košťata ? S takovým drzounem my však žádný smír nesjednáme - nechal tak pěkný zámek rozstřílet a nyní si ty trosky může nechat." Ke konečnému útoku již nedošlo. Pienzenauer byl s několik svými spolubojovníky zajat při pokusu o útěk a zbylí obránci se bez tvrdohlavého velitele ráno vzdali.
Následoval soud a exemplární poprava vzbouřenců. Před nastoupenými vojáky byl Pienzenauer a 17 jeho velitelů sťato. S několika z nich se císař během zajetí spřátelil, ale hrdelní rozsudky nad nimi vynést musel. Poprava měla být nekompromisní výstrahou, aby již žádný Němec nepozvedl zbraň proti svému vladaři. Teprve na samém konci exekuse vyprosil Erich von Braunschweig na císaři udělení milosti pro podřízené služebníky, kteří měli přijít pod meč po něm.
Na dobytí Kufsteinu byl Maxmilián celý život velmi hrdý. Objednal u Peutingera písemné uchování této události a mistr Konrad k němu zhotovil obrazový doprovod.

Kufstein 1504
Kufstein 2004

Na horním obrázku je výřez z Die Belagerung von Kufstein 1504, Miniaturtriumphzug Kaiser Maximilians I. z let 1513-1515. Dolní obrázek zachycuje podobu hradu o 500 později. Krásně vyniká mohutnost dělové věže Kaiserturm.

I přes tyto úspěchy spěla válka do patové situace. Vévoda Friedrich a množství dolnobavorské šlechty i nadále kladlo odpor, byť jejich pozice byly otřeseny. Ale i albrechtovy a maxmilánovy síly byly vyčerpány. Nedostávalo se prostředků a sklizeň byla v důsledku všudypřítomné války mizerná. K tomu se přidalo několik lokálních epidemií. Malá válka mezi Sulzbachem a Ambergem trvala dál až do května příštího roku, přestože vévoda Albrecht von Bayern-München 21.března 1505 nabídl příměří. Přestože 13.dubna 1505 vyhlásil Maxmilián I. všeobecnou nabídku míru, pokračovaly i nadále drobné boje, až se konečně začátkem léta obě strany probojovaly na úplné dno svých sil. 30.července 1505 se v Kolíně nad Rýnem konal sněm rozhodující o výsledcích války (tzv. Kölner Spruch), kde byl ujednán kompromis:

Tak bylo v rukou vévody Albrechta opět po 150 letech spojeno Bavorské vévodství v jeden celek a stalo se opět jedním z nejvýznamnějších území Svaté říše římské.